Nedávno se mi stalo něco úžasného. V závěru jedenácti kilometrového běhu jsem na desátém kilometru zažil pocit katarze, cítil jsem, že se vznáším a mozek do celého těla vysílal slast. Přiznám se, že už jsem něco podobného zažil, ale poprvé tak intenzivně. Dostávám se do rozpoložení kdy se na každý kilometr běhu těším, běh není jenom pohyb a fyzická zátěž pro mé tělo, ale něco vyššího. Pomalu chápu slova o meditaci při běhu, očištění se od všech negativních emocí. Jsem jenom já, okolní příroda a zase jenom já se svými myšlenkami. Dokonce se mi o běhu i zdá, myslím na něj když neběhám a těším se na další kmitání nohou. Není to fyzická námaha, je to souznění s okolním světem, pohodové psychické rozpoložení a do jisté míry meditace. Je to návrat ke kořenům kdy člověk běhal aby lovil nebo utekl nebezpečí. Když myslím na běh tak cítím štěstí a těším se z něj.
Začínám chápat proč jsem se k běhu vždy vracel. Když jsem si přečetl knihu Born to run, tak se změnil můj pohled na běhání. Nejde mi o čas ani vzdálenost, jde mi o můj pocit spokojenosti a štěstí. Samozřejmě do jisté míry čím delší běh, tím delší zážitek. Při běhu však musím vše skloubit s mým tělem, poslouchat ho a tím předcházet zranění. Příliš nadšení a rychlý začátek není cesta. Cesta je trpělivost.
