O drakovi

Vedli jsme polemiku se šestiletým synem, co se nesmí udělat drakovi. „Nesmíš draka dráždit, protože kouše, škrábe a rád žere princezny, obzvlášť blonďaté.” „Nesmíš mu vzít hračku”, odvětilo dítě. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil. Já vyrůstal na princi Bajajovi, on na pohádce Jak vycvičit draka.

Resumé po roce

Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem naposledy na tento blog psal. Za tu dobu jsem se stačil přestěhovat do Prahy. Protrpěl pauzu v běhání kvůli bolesti zad. Zažil krizi v manželství. Byl to rok plný zásadních rozhodnutí a změn. A po čase jsem opět dostal chuť něco napsat.

Pro běžce v mém případě spíš občasného pobíhajícího človíčka byla nejzásadnější změna po stěhování. Vzhledem k poloze nového bydliště jsem se po delší pauze počal rozbíhat v Milíčovském lese. Zprvu trasy dlouhé pět až sedm kilometrů. Později kolem desítky. Příjemným zpestřením pro mne byly tři hromádky zvané Milíčovský vrch. Rovinu v okolí Bohdanče u Pardubic jsem myslím v minulosti popsal. Zkráceně řečeno placka. Takže jakékoliv stoupání a změnu reliéfu jsem vítal.

Po základním rozběhání jsem se vydal poznávat Kunratický les. Proti němu je Milíčovský les "nuda." Možnost zpestřit si trasu stoupáním a klesáním, pokořit Hrádek na 12 km běhu. Pro horaly nuda, ale pro mě nádhera. Okusil jsem tady na konci léta krásný osobní půlmaraton, zkusil trénovat trasu na Velkou Kunratickou. Vzhledem k rychle zaplněné startovní listině zkusím účast příští rok.

V říjnu jsem se zúčastnil skoro undergroundového běhu ve Stromovce. Běželo se na kolik kol se kdo cítil. Opravdoví runneři běželi maraton a účastnil se i Daniel Orálek. Uběhl jsem 24 km ačkoli jsem původně chtěl zaběhnout třicítku. Byla to moje první účast na závodě pokud nepočítám Kondiční běh na Kunětickou horu v Pardubicích. Získal jsem další zkušenost a poznání, že cesta k maratonu je ještě dlouhá. Á propos ke Stromovce, je to hezký, ale nudný park. Prostě placka s asfaltem. Opět mohu potvrdit své nadšení z Kunratického lesa.

Tolik tedy ve zkratce k mým běžeckým začátkům v Praze.  Chci okusit i jiná místa a v hlavě se mi honí několik běžeckých výletů v okolí Prahy. Ty si zrealizuji příští rok. Teď upadám do udržovacího zimního spánku s pokud možno pravidelným běháním.

130. Kondiční běh na Kunětickou horu

Poprvé jsem se akce Běžeckého klubu Pardubice zúčastnil v červnu tohoto roku a zážitek jsem na svém blogu popsal. V létě se akce nekoná a v září jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. Nakonec jsem se dočkal první středy v měsíci říjnu a já znovu natěšen vyjel do Pardubic. Jako minule jsem vyzvedl nejmladší dítko ve školce a spolu se starším synem se dostavil na místo setkání s manželkou, která přišla rovnou ze zaměstnání. Výhodou startovního místa i cíle akce je, že se pořádá v Pardubicích na Cihelně nedaleko lanové centra s atrakcemi pro děti. Takže manželka o děti měla postaráno. Což byla výhoda pro mne s uložením batohu, díky ti ženo za to. Navíc počasí přálo a dopřál jsem si luxus běžet v tričku, šortky jsem jako nevěřící Tomáš nechal doma. Ale tenké elasťáky pod kolena mi nevadily.

V místě startu se postupně scházeli borci a po registraci jsem obdržel startovní číslo 4. Vědom si toho, že budu jistit zadní pole jsem se na startovní čáře dopředu netlačil. Dokonce se účastnila hezká slečna, o které jsem zaslechl, že byla v Běchovicích sedmnáctá. Co více dodat ke konkurenci :) Mezi těmi zkušenými běžci i pokročilého stáří jsem zelenáč. Jenom jako minule jsem postřehl, že převládají muži. Přitom běžkyň v Pardubicích a okolí potkávám dost. Ženy chce to odvahu a nestydět se. Před startem nám bylo řečeno, že je to pokud jsem správně poslouchal 28. rok akce, kdy poprvé tuto trasu běželo pět lidí. Dnes je to asi desetinásobek, i když nyní bylo o něco méně účastníků. Je to komornější akce a líbí se mi. Žádné mamutí závody.  Po odtlesknutí startu jsem vyběhl a snažil se chytit tempo, které mi vyhovuje. Z počáteční škváry se cesta zužuje podél Labe do porostu stromů s úzkou cestičkou s výmoly a šutry. Tady jsem myslel na slova Caballo Blanca „Když mezi dvěma kameny můžeš udělat dva kroky, udělej tři.” Hezky jsem si cupital a chystal se na výstup na Pardubickou dominantu (takový malý kopeček). Z cestičky se přechází opět na širší hliněnou cestu a poté na silnici s chodníky. Tady jsem si dával pozor na auta, není to přece žádná oficiální akce s dohledem policie a pořadatelů s páskami. Pod kopcem jsem zvolnil a vydal se odevzdaně vstříc stoupání. Co šlo jsem vyklusal, schody vyšlapal. Nahoře pod hradem jsem neměl čas se pokochat výhledem do okolí a jal se klesat po silnici. Z kopce bylo jasně patrné, že to nemám v krvi. Zatímco já asi brzdil, tak chlapi kolem mě letěli a nabírali rychlost. Ze silnice se opět běží lesem stezkou a mezi kameny a pískem jsem raději dával pozor abych neupadl. Cestou zpět do cíle jsem na rovince dohnal plíce a snažil se běžet tak, abych neměl nutkání zvracet a vydržel mi úsměv na rtech. Udržoval jsem si tempo, kterým jsem hodlal doběhnout a nefunět v cíli dalších 10 minut a popadat dech. Na zpáteční závěrečné cestě po cestičce na kamenech jsem zakopl a honil v porostu zajíce. Naštěstí bez zdravotní újmy. Podíval jsem se na své ruce a kolena od hlíny a běžel dál. Těsně před cílem jsem se nechal předběhnout starým pánem. Řekl jsem si, že nebudu závěr sprintovat, ale v klidu doběhnu. Nešlo mi o závod, ale prožitek a dobrou náladu. Také o porovnání se zkušenými běžci a získání nějaké zkušenosti, protože doma běhám sám.  Ale i tak jsem si oproti letošní premiéře vylepšil čas asi o minutu a půl. Jenom ještě počkám na email s oficiálními výsledky. Jako obvykle má pozice bude na konci listiny, ale o to mi nejde. To bych mohl rovnou zůstat doma a byla by to škoda. Na závěr jenom dodám, že jsem běžel v minimuskách.

O minimuskách.

Psát o běžecké obuvi s mými zkušenostmi je jako nosit dříví do lesa. Ale neodolám se pochlubit a trochu klacků do lesa přidat, krom toho to bude i trochu o běhání. Z předchozích příspěvků je patrné, že jsem počal praktikovat běh s minimalistickou obuví. Nebudu se příliš v příspěvku opakovat. Mnou vyrobené sandále tzv. Huaraches leží nyní doma v botníku, jednu jsem stihl prošoupat až na samou nohu. Což bylo snadné vzhledem k použitému materiálu. Až budu mít chuť, tak si vyrobím nové, ale možná z jiného materiálu. V průběhu léta jsem vzhledem k našemu zeměpisnému pásmu řešil, jakou obuv pořídit do chladných podmínek, obzvlášť v zimě. K tomu jsem řešil ožehavou otázku pro mne zvanou cenový paradox. Výrobci nabízející minimalistickou obuv bohužel nekopírují minimalismus cenou, ba zvláště naopak. Proto jsem před investicí dbal na výběr, pročetl názory a zkušenosti jiných a měl jasný výběr. Zbyli pro mne dva kandidáti s výběrem dle konkrétního typu. Na jednu stranu jasně minimalistická obuv Vibram FiveFingers anebo konzervativnější New Balance Minimus. Zvolil jsem Minimusky konkrétně typ MO10BK, které mají svršek odolnější proti vlhkosti a chladu. Kdo sleduje minimusky, tak ví že je to už celá rodina běžecké obuvi.

Před zakoupením jsem boty samozřejmě pořádně vyzkoušel. Tady bych uvítal, kdybych se v botách mohl proběhnout nejen v prodejně. Ale prodejci obuvi nejsou autosalony se vzorky k projetí se. Do prodejny jsem si nesl ponožky, ve kterých nejčastěji běhám. Výběr byl trochu složitější neboť mám širší nohu v nártu, takže aby mi boty seděly, musel jsem je zakoupit větší. Na druhou stranu je to doporučované k běžecké obuvi a myslím, že jsem se trefil. Mám prostor ve špičce pro prsty a na nohách mi boty drží dobře. Akorát stažení pod kotníky není optimální, vzniká mi mezera kudy se může nějaký ten kamínek vloudit. Ovšem po běhání v sandálech je to malichernost. Na patě a kolem nohy pod kotníky boty nejsou moc polstrované, je to opravdu jenom tenká vrstva. Byl jsem zvyklý na předchozí obuvi na silnou vycpávku. Pod dojmem videa s Tonym Krupickou, který běhal v těchto botách bos, jsem napoprvé vyběhl bez ponožek a sedřel si kůži nad patami. Ale to přisuzuji novým neprošlapaným botám. Dalším běháním ani v tenkých ponožkách jsem žádné odřeniny a otlaky nezaregistroval. Boty jsou opravdu lehké, podrážka je spíše trailového typu a mají mít antibakteriální úpravu právě pro nošení bez ponožek. Pocit mám na nohách skvělý.  Co se týká odolnosti proti vlhkosti, nemůžu srovnávat s jinými minimuskami. Ale zajímavé srovnání jsem si přečetl na anglicky psaném webu a tam mnou vybraný typ vyšel lépe a komfortněji. Přímo výrobce popisuje, že daný typ má zesílenou svrchní ochranu prstů a více uzavřený svršek pro nepříznivé podmínky. Nicméně pokud běžím vyšší mokrou trávou, tak provlhnou. To mi nevadí, jsem na to zvyklý a goretexové boty nehledám. Na zimu hodlám do sněhu pořídit návleky, vytipované mám od firmy Inov. Mimochodem není nad to při trailovém běhu prolítnout loužemi a bahnem :) 

Celkem mám v minimuskách naběháno zatím asi 200 km, takže na žádné velké závěry to ještě není. Nejdelší trať jsem běžel půlmaraton v terénu lesem. Okolní stezky v místě bydliště vedou částečně lesem, polem, ale také po asfaltu a betoně. Několikrát jsem už zavadil o kameny bez viditelné újmy na botách. Podrážku hodlám hodnotit až po 500 km nejdříve, tam se kvalita proti opotřebení ukáže. Zatím na mě dělají minimusky ten nejlepší dojem a za sebe musím říct, že to jsou moje nejlepší běžecké boty. Jedním dechem ale dodávám, že jsem jiných běžeckých bot mnoho nevlastnil.

O knize

Na začátku byl vesmír anebo bůh, dosaďte si jak chcete. Život na Zemi byl v pohybu a jak se měnila příroda, měnil se i člověk. Vlastně se vyvíjel ze svých předchůdců. Opustil stromy a vydal se dál do stepí a savan, mohl začít migrovat a lovit. Tak jsme se to učili ve škole a možná to tak nějak bylo. Někdo se zeptá proč jsme opustili stromy, na kterých jsme byli relativně v bezpečí? Co nás hnalo dál a hlavně jak to, že jsme si osvojili rozum, začali komplikovaně myslet, stavět a vynalézat? Někdo se s vírou obrátí na Boha a někdo na Evoluci. Možná to vše spolu souvisí a možná ne. Nevím, ale četl jsem příběh, který se mi líbí. Je to příběh o lovcích, kteří slezli ze stromů a později se u nich vyvinul náš současný mozek. K tomu potřebovali pravidelný přísun kalorií a proteinů, museli jíst maso a to lovem získat. Bez pokročilých loveckých zbraní. Protože je tehdy neměli. V osmdesátých letech vznikla odvážná myšlenka, že člověk je schopen srstnatou zvěř uštvat. Že naše tělo je přizpůsobené běhu jako žádný jiný živočich na této planetě. Tam kde nejsme rychlí jako čtyřnohá zvířata jsme vytrvalí, lépe zpracováváme kyslík při dýchání a ochlazujeme naše tělo. Naše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie a měnit je na energii, takže čím lépe vyměňujeme plyny, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí. Čtyřnohý savec je omezen cyklem jeden krok - jeden nádech. Jedinou výjimkou je člověk. Proto doběhneme dál v jednom kuse. Tedy ne všichni, protože jsme v naší přetechnizované civilizaci ztratili onu schopnost běhat. Ne se proběhnout na pár kilometrů a přejít do režimu gaučing, ale o běh jako přirozený pohyb bez technologických hračiček. Běh který je přirozený jako chůze, pohybovat se třeba celý den v poklusu a v případě nutnosti zrychlit. K tomu lovci museli umět číst stopy a sledovat zvěř. Jenomže tuto schopnost jsme ztratili s vývojem a rozšířením moderní civilizace. Znáte ten sladký pocit při běhu a po něm? Máme to v genech, není náhoda, že při běhu tělo vyplavuje endorfiny - hormony štěstí. To při házení koulí nezažijete.

Tam kam ještě silnice nedosáhly a lidé žijí v divočině odkázaní sami na sebe, tam najdete přirozené běžce. Není jich mnoho a najít tradiční lovce schopné uštvat zvěř je asi už skoro nemožné. Běh nás životem spolu s vývojem civilizace provázel dál a v mnoha kulturách je možné najít odkaz. Jeden z nejslavnějších je odkaz řeckého běžce Feidippidése, který po vítězství Řeků nad Peršany u Marathónu v roce 490 př. n. l. doběhl do Athén se zprávou o vítězství. Po skoro 1000 letech ožila stará eskymácká legenda o rychlém běžci ve filmu Atanarjuat, která dokládá že ani na drsném severu nebyl lidem běh cizí. V knize, o které píšu je vlastně příběhů několik, jak o evoluci člověka, vlivu běhu a lovu na jeho další vývoj, tak příběh o konkrétních lidech a především o jednom člověku. Micah True zvaný Caballo Blanco pronikl mezi indiány kmene Rarámuri, žijících v kaňonech pohoří Sierra Madre v Mexiku, kteří patří mezi poslední tradiční běžce a i je pomalu decimuje postup moderní civilizace. Jak o Tarahumarech prohlásil náš přední ultramaratonec Daniel Orálek, který s nimi měl možnost soutěžit „ Jsou to hlavně přírodní běžci, nemají potřebu trénovat. Spousta z nich ale uběhne bez problému 80 kilometrů.” A důvod? „To nikdo neví. Já si však myslím, že je to proto, že tak odmalička žijí, přesouvají se na velké vzdálenosti, nemají auta, pořád jsou v pohybu. Běh je pro ně přirozený.” Jak řekl jeden běžecký trenér na otázku zda by byl schopen vychovat konkurenta vytrvalým Keňanům „Svěřte mi dítě do výchovy, které nebude jezdit autem, ale od malička všude běhat a nebude sedět u televize.” Také je v knize popsán příběh o běžecké obuvi, kterou posledních 40 let ovlivňují moderní materiály s účelem tlumení chodidla a dopadu nohy. Je to příběh o změně biomechaniky běhu a následnými zdravotními důsledky. 

Především je to však příběh o jiném pohledu na běh, o lidském srdci. Ne jako prostředku ke kterému se člověk nutí, ale zdroje radosti a uvolnění. Považujete-li běh jen za prostředek k dosažení cíle - investici do toho, abyste se stali rychlejšími, bohatšími, štíhlejšími - proč v něm vůbec pokračovat, když vám rychle nic nepřinese. Vzpomínám si na jednoho známého, který běh považuje jako formu trestu, u kterého se rychle vypotí, jako protiváhu proti tomu, že si zajde na pivo. Od běhání nic neočekávejte a získáte víc, než jste si kdy dokázali představit. „Chci aby lidé běhali jenom tak”, řekl Caballo Blanco, když odmítl sponzorství jeho závodu v Měděných horách ze strany jedné sportovní firmy. Českého čtenáře zahřeje u srdce, když ve světovém bestselleru čte o Emilu Zátopkovi, který běhal s otevřeným srdcem, nic neočekával a získal víc než kdokoli od něj ve světovém běhu čekal. A stal se legendou. „Když chceš něco vyhrát, běhej sto metrů. Když chceš něco zažít, běhej maraton” prohlásil Emil Zátopek.

V knize se píše také o ultramaratonu, především ve Spojených státech. Najednou vám ultramaratonci nepřijdou jako šílenci, ale lidé kteří se posouvají dále, kteří našli smysl v běhu. Popis průběhu závodu Ann Trasonové v souboji s Tarahumary je napínavější než ledajaký akční film. Vtipná je poznámka, že ultraběžectví je jen soutěž v pití a jídle, u které se lidé trochu proběhnou a doplňuje ji krásná scenerie. Je v ní přitom skryta hluboká pravda. Celý vznik ultramaratonu popisovaného jako původně závod jezdců na koních, kdy místo koní začali běhat lidé, je poutavý a vypovídá něco o ultraběžcích. Cestu, která autem trvá v kaňonech Měděných hor tři dny, indiáni zaběhnou během jednoho dne po skoro neviditelných stezkách. Nejlepší běžci nezanechávají stopy. Popis prvního závodu v Měděných horách pořádaný Cabballem Blancem bez účasti sponzorů, kterého se zúčastnila ultraběžecká celebrita Scott Jurek, je závěrem knihy a celého příběhu autora, který hledal smysl v běhání a odpověď. Na začátku byla jeho otázka „Jak to, že mě bolí noha?” Nespokojil se s tvrzením předních sportovních lékařů a ortopedů, kteří ho od běhání zrazovali, ale šel dál. Na konci knihy, ve které poutavým a zábavným způsobem popsal celý příběh, zaběhl v náročném terénu padesátimílový závod navzdory nepříznivým lékařským diagnozám.

Asi skoro každý tuší a běžci určitě ví, že píšu o knize Born to Run - Zrozeni k běhu autora Christophera McDougalla. Stala se celosvětovým bestsellerem a není se čemu divit. Je napsaná vtipně a poutavě, ani na chvíli nenudí. Když jsem ji poprvé četl, zhltl jsem ji během tří dní. Podruhé už vychutnával a pozastavoval se nad jednotlivými pasážemi. Kniha změnila můj pohled na běh a inspirovala mne. V příspěvku jsem z knihy citoval a na závěr si dovolím ještě jeden krásný citát „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.”

Zasněný

Dnes jsem jel trolejbusem domů a přistihl se koukajíc oknem jak se usmívám. Cítil jsem v srdci klid a mír, v ten okamžik souznění s všehomírem. Duchem posunut do minulosti snil jsem jak běžím v lese, cítil to teď, tady a pocítím příště. Jenom ten pocit jak dýchám, kmitám nohami, sám s myšlenkami. Svítí slunce na polích, vítr ševelí v korunách stromů, ryby pleskají u hladiny v rybnících, ptáci zpívají a štěbetají, motýli se ve vánku mihotají. V ševelu trávy a větví stromů, v bzukotu hmyzu slyšet je mírné pleskání obutých sandálů, to běžím a sním. Potom se ze snu probouzím, ale úsměv na rtech a hřejivý pocit zůstanou. Těším se na další běh, těším se na život, těším se co mě čeká. Těším se z toho co jsem zažil, cítím že žiju. 

Kterak kamarádka noviny četla a účast na běžecké akci do kopečku vymyslela

     Krátké pojednání o kopečku zvaným Kunětická hora jsem napsal minule, proto plýtvat nebudu místem a půjdu k věci. V novinách Pernštejn, které obvykle nečtu, se kamarádka Hanka dočetla o 128. Kondičním běhu na Kunětickou horu a napadlo ji zúčastnit se této malé akce. S radostí jsem přislíbil účast, protože jsem nedávno s „Kuňkou” zápasil a těšil se kdy kopeček znovu okusím. Slíbil jsem, že zjistím podrobnosti na akci datovanou k 6. červnu na 18:00 hodin. První kámen úrazu byl, že strejda Google sice nalezl zmínky o kondičním běhu na Kuňku, ale staršího data. Hledal jsem na webu v kalendáři běžeckých akcí a nenalezl pro jistotu nic. Nakonec jsem stáhl elektronickou verzi novin Pernštejn a zmínku o akci našel s poznámkou, že běh pořádá Běžecký klub Pardubice. Přes web klubu jsem telefonicky kontaktoval činovníka, který mi sdělil pár informací navíc. Nejedná se o žádný mamutí podnik, je to spíš nadšenecký běh sportovců a jak bych řekl já „hobíků” z okolí. Podle výsledkové listiny staršího ročníku mi bylo jasné, že se budu držet hodně vzadu, časy předních umístění jsou pro mě z říše pohádek a divů. Nějací ti výkonnostní sportovci se akce evidentně zúčastňují. No nic, třeba se tam neztratíme a nejde o to oslňovat, ale udělat si příjemný sportovní večer. Při plánování se o akci doslechl kolega Zdeněk z SDH, také dobrovolný to hasič a byli jsme domluveni na účasti ve třech.

     Ve středu 6. června jsme si domluvili sraz na Cihelně v Pardubicích na 17:30 hodin. Nakonec jsme se tam nedočkavě sešli dříve a pokukovali poblíž koupaliště po sportovcích, abychom nepropásli místo startu. Manželka nás párkrát vyfotila hlavně pro srovnání běžecké obuvi, neboť jsem byl prozatím jediný exotického druhu v sandálech. Jak jsem později zjistil, tak u toho zůstalo. Nakonec manželka odešla s dětmi na lanovou dráhu a my ve třech vyšli za sportovně oděnými pány. Na startovišti jsem se zaregistrovali, připnuli startovní číslo a pán z běžeckého klubu nám vysvětlil trasu. Jednoduše po zelené trase do obce Brozany a Ráby, pod kopcem správně trefit stezku u trafostanice, kde se má odbočit doprava a po svahu a schodech doběhnout ke hradní studni. Potom po asfaltu zpět dolů k parkovišti, odbočit vlevo a napojit se na stejnou trasu zpět. Jasně jsem pochopil, že nesmím zpustit z očí alespoň jednoho veterána, abych náhodou nezabloudil. Postupně se scházeli další běžci. Jeden pán staršího věku než já se mě slušně s úsměvem zeptal zda hodlám ve své obuvi běžet celou trasu čítající něco málo přes deset kilometrů. Já přisvědčil s dodáním, že nemíním trhat rekordy a spíše běhám pomalu. Tak jsme chvíli pohovořili o tom, že běhává desítky na různých akcích po republice a dnešní běh má mými slovy jako rozcvičku a protažení. Mezitím se scházeli další běžci a někteří pokukovali po mé „běžecké” obuvi. Většinou se navzájem všichni znali a celkem se nás sešlo asi 40 běžců převážně mužů. Účastnily se pouze dvě ženy, z toho jedna byla kamarádka Hanka.

     Po registraci všech zúčastněných jsme nedočkavě pokukovali po čase a těšili se až si zaběháme. Z mého pohledu se prostě v klidu budeme držet vzadu a užijeme si to mezi hobíky. Po startu bylo vše jinak. Celá skupinka běžců vystřelila a zařadila rychlost. S myšlenkou „hlavně to nepřepálit” mě chytla startovní horečka a snaha alespoň zadní běžce neztratit. Ponořili jsme se po pěšince do porostu  kolem slepého ramene Labe a za sebou jsem slyšel Zdeňka a dále vzadu Hanku. S očima přilepenýma na záda běžce staršího tak odhadem o dvacet let jsem běžel. Snažil jsem se držet tempo a neztrácet, abych pod kopcem nebloudil. Když jsme vyběhli na polní stezku, spatřil jsem dlouhý štrůdl s čelem předních běžců v dáli. Já se soustředil na dýchání, rovná záda a cupitání mezi kameny. Udržoval jsem si tempo, ale v duchu jsem si říkal „běžím moc rychle na to, že mě čeká kopeček.” Nakonec jsem staršího běžce předběhl a udržoval si souvislé tempo, při vběhnutí na asfalt v Brozanech si v klidu poťapkával s typickým zvukem sandálů <plesk a zase ples>. O Zdeňkovi a Hance jsem v tu dobu už nevěděl. V ruce jsem měl lahvičku s osolenou tekutinou (můj drink z čaje, soli a minerálky), v ledvince pár sušených meruněk a hroznový cukr na kopeček. Musím říct, že se mi zase tak moc dobře neběželo. Nechtěl jsem běh přepálit, ale ani běžet pomalu, protože jsem neznal cestu. O kopečku jsem měl jenom tušení co mě čeká. Proto jsem pořád před sebou sledoval běžce. Hlavní skupinka byla někde v dáli vpředu. V Rábech běžec přede mnou odbočil doprava a já zaregistroval zmíněnou trafostanici, což je pěkná malá zděná věžička. Potom začalo stoupání, na které nejsem zvyklý. Pomyšlení na nějaké focení trasy mobilem jsem zapudil. Na to nebyl čas. Představa  pohodového běhu s pokecáním se dávno rozplynula na startu. Kopeček stoupal, má frekvence sípání taky. Posunoval jsem se krátkými krůčky a zadní běžec, kterého jsem na chvíli předehnal se zařadil přede mně. Hlavně ho neztratit z očí, to byla má jediná myšlenka. Chvílemi se běželo po vrstevnici, kde jsem si při běhu odpočinul a potom zase do kopce a nakonec po kamenných schodech. Z minulého běhu vím, že Kuňka není ani pro běhání příliš vysoká, takže i pro nezkušeného běžce se dá skoro na jeden zátah vyběhnout. Jenom se člověk pořádně zapotí. Na chvíli jsem pár metrů zvolnil a přešel do chůze, ale pod vrcholem stoupání opět zařadil běh a dostal se nad úroveň hradní studny. Kolega běžec přede mnou už sestupoval, ale tady to znám a šlo mi jedině o to nepropásnout další odbočení, abych se neodklonil od trasy. Na lavičce seděla parta mladíků v hippies stylu, která se evidentně divila mé obuvi. Jeden z nich na mě zavolal, že ta parta čtyřiceti běžců už tudy proběhla. V tu chvíli jsem tiše proklínal mé označení startovním číslem 2, jedničku naštěstí neměli. Ale copak mě může rozhodit parta neběžců sedících na zadku? Ani náhodou, na to jsem měl povznesenou náladu. Teď jsem odpočíval a čerpal síly při klusání z kopečka. Dokonce jsem na chvíli přivřel oči a roztáhl ruce jako pták, cítil jsem se svobodný. Po seběhnutí k parkovišti jsem odbočil na lesní cestičku a napojil se na původní stezku kudy jsem stoupal. Málem jsem ji nepoznal. Je to ale rozdíl vnímání pohledu při námaze u vybíhání do svahu a  stejnou cestou opačným směrem, pomyslel jsem si. Vpředu jsem viděl běžce, se kterým jsme si měnili pořadí, vzdáleného asi 150 m. Řekl jsem si, že ho pomalu cestou zpět zkusím dohnat a vcelku svižně si uvolněný klusal zpět do cíle. Po pár zatáčkách jsem pochopil, že nemám koho dohánět, neboť chlapi přede mnou to rozpálili a já nehodlal cestou kolabovat. Holt to nejsou obyčejní hobíci, ale jak jsem později v cíli zaslechl, tak maratonci a jiní nadšení běžci, kteří toho za svůj život naběhali víc než dost. Já se svou mírnou nadváhou a pohodovým během se s nimi měřit nemohl. Při běhání opravdu na věku nezáleží. Zařadil jsem pro sebe svižné tempo a závěrečný terén po klikatící se pěšině mezi stromy vychutnával. Tady jsem věděl na čem jsem a mohl vychutnávat terénní běh mezi kameny. Do cíle jsem doběhl třetí od konce. Dostal jsem se pod jednu hodinu jak jsem doufal a čas 54:56 minut považuji v mém případě za příjemný úspěch. Počkal jsem na přátele a společně si vyprávěli čerstvé zážitky. Nakonec jsem vyzvedl rodinku u lanového centra, kde si to užily po svém děti. Byl to hezký večer pro všechny a na Kuňku se určitě zase vrátíme. Už vymýšlíme trénink na zářijový kondiční běh, v mém případě to znamená běhej a hobluj kopeček.

     Nakonec jedno malé poučení i podle rad zúčastněných zkušených běžců. Na desetikilometrový běh při závodě nemá smysl brát ledvinky a jinou zátěž, kamarád dokonce běžel s batůžkem vybaveným vakem na vodu. Cestou jsem skoro nestíhal ani pít a na nějaké rozbalování hroznového cukru a hrabání se v ledvince nebyl čas. Tak příště už bez zbytečné zátěže.