neděle 9. července 2017

Pluralita názorů

Třetím dnem čtu články s fotografiemi, kterak ultralevicová oponentura dělá bordel v Hamburku. V rámci demonstrací, přičemž nezpochybňuji jejich právo na názor, vyrabovali obchody včetně supermarketu, podpálili auta. Chápu, došli jim peníze, měli hlad. Při pohledu na krásné Porsche, kdo by se nechtěl svézt, tak ho z lásky zapálili. Spalující vášeň pro motorová vozidla. Ještě, že nejsem zapálený motorista. Znal jsem kdysi jednoho zapáleného fanouška přírody a lítal po požárech v lesích na Bohdanečsku, coby dobrovolný hasič.
Jenom mě tak napadlo. Udělat podobnou demonstraci v Praze naruby. Vyrabujeme Kliniku, podpálíme squaty, poškodíme spacáky, případně nějakým prakem s kuličkou od ložiska, střelíme do zadku opozdilého anarcháče. Blbý nápad, mně je takové násilí cizí a protivné. Tak jenom přemýšlím, jaké by to bylo mít vzdělané oponentníky, kteří by vyjádřili svůj názor kultivovaně. Jedno z jakého názorového spektra. Prostě taková kultivovaná pluralita názorů.

středa 31. května 2017

V lese

Onehdá s kolegy z Prahy na IMZu, jali jsme se vstoupit do lesních hvozdů Vrchoviny. Stroze značené turistické stezky, zdolávali jsme za užití map od Seznamu ve smartfounu a iPadu. Kolega cestou v lese vyřídil pracovní hovor, týkající se fejsbůku. Z plna plic inhalovali jsme toxický lesní vzduch a debatovali mimo počítače snad i o ženách. Tu náhle vyrojila se dvojice našich kolegů na lesní pěšině. Nadšeně mezi mechy a kapradím, porovnali jsme seznamácké mapy se singletrekovými, jež zářily na displejích našich zařízení. Podebatovali jsme o hračkách, které nás čekají v našich opuštěných kancelářích a vydali se každý svou cestou. Prostě klasika, informačka na tůře.

neděle 26. března 2017

O Turecku

V roce 2004 jsem byl spolu se svými kolegy vyslán v Praze na konferenci, týkající se obrany a budoucnosti ozbrojených sil ČR (přesnou náplň si nepamatuji). Konala se v sále na radnici Magistrátu hl. m. Prahy. Konference se účastnili i zástupci některých společností z obranného průmyslu. My tam dělali křoví do počtu k zaplnění sálu, ale jako bývalého vojáka mě konference zajímala a na rozdíl od kolegů se nenudil.

Podrobnosti si nepamatuji, ale zazněl tam příspěvek o Turecku, směřování Turecka do Evropy apod. Připomínám, že to bylo v době, kdy se diskutovalo (ne)vážně o možnosti budoucího vstupu Turecka do EU. Byl to rok, kdy se ČR stala členem EU! Na vystoupení týkající se Turecka, reagoval zástupce civilní společnosti. Byl to člověk, který uvedl, že dlouhá léta cestuje obchodně do Turecka. Varoval před příliš velkým optimismem a poukázal na to, že si v posledních letech všiml přibývajícího zahalování žen do šátků, znak narůstající islamizace ve společnosti. Mezi odborníky zazněl tento názor laicky a vyvolal diskusi a vystoupení osob, které názor tohoto muže odmítly.

Uplynulo necelých třináct let a sdělovací prostředky v celé Evropě zaplňují titulky o Turecku a nastávajícím referendu o změně ústavy, které rozhodne o dalším směřování Turecka a možné kumulaci moci ve prospěch prezidenta. Uvažování o budoucím přistoupení Turecka do EU je už několik let na bodě mrazu, spíše v říši pohádek a fantazie. Nejsem odborník na tureckou společnost, ale asi jenom slepý čtenář nezaznamená, že Turecko jako striktně sekulární stát zřejmě končí. Jenom namátkou např. ‚Jsme muslimská země, pryč se sekulární ústavou.‘ Islamizace Turecka pokračuje.

A o čem je příspěvek? Že odborníci se mohou plést a analyzovat informace mylně. Naopak neodborník může na místě postřehnout indicie, které mohou něco naznačovat. Samozřejmě prognózu na nich nepostavíte. A vlastně dějiny si plynou dál nezávisle na prognózách. Nám nezbývá než se z dějin poučit a to nám vůbec nejde.


středa 6. července 2016

Alfa samci

Alfa samci

Státní tajemník přispěchal v Bílém domě na poradu. „Pane prezidente, je to horší než jsme si mysleli.“ „Jak to? Erdogan s Putinem se nedohodli?“ „Došlo k útoku pešmergů na turecké hranici. Turecká armáda přešla do protiútoku a vstoupila na syrskou stranu.“ „To je nepříjemné.“ „Bohužel se k tomu přimotalo ruské letadlo a Turci je zase sestřelili. Vzápětí přiletěla střela anebo granát a zasáhla tureckou vesnici. Zatím zjišťujeme, o co se přesně jedná.“ „Mohli to být Rusové?“ Zeptal se nervózně prezident. „To nevíme“, odvětil tajemník, „ale podle nejnovějších satelitních snímků se poblíž nachází pravděpodobně ruská dělostřelecká baterie.“ Prezident se překvapeně podíval na přítomného předsedu sboru náčelníků štábů. „Tak blízko přece neměli být?“ Předseda pokrčil bezmocně rameny. „Dozvěděl jsem se to až nyní, nějak tam potichu proklouzli.“

Zvonící telefon v pracovně zvedl viceprezident. Po chvíli sluchátko odložil. „Na turecko-syrské hranici se zřejmě střílí, turecká armáda vyhlásila nejvyšší pohotovost a nasadila letectvo.“ „Tak rychle?“ ohromeně odvětil prezident. Poradce prezidenta pro národní bezpečnost zvedl zrak od svého telefonu: „Musíme se okamžitě spojit s tureckým prezidentem a také kontaktovat ruského prezidenta. Budou očekávat naše stanovisko.“ Viceprezident dodal: „Je nutné zabránit další eskalaci, tohle už je střet členské země NATO s Ruskem!“

Po 48 hodinách

Vyčerpaný prezident Spojených států: „Já bych ty Turky přerazil, ten pitomý alfa samec prostě necouvne, dokud se Rusové neomluví.“ „Ehm“, vyčerpaně začal viceprezident, „mně spíš dělá starost Putin, netuším, co udělá, aby si zachoval tvář.“ „Proboha, před kým!?“ odvětil prezident. „Před svými voliči, ale asi v tom hraje roli i Čína. Chce si udržet pozici v regionu.“ Do pracovny vběhl tajemník, „Je to potvrzené, Rusové vyhlásili nejvyšší stupeň a uvedli v pohotovost strategické zbraně.Prezident zaklel a podíval se na předsedu sboru náčelníků, který odložil telefon. „Už jsme uvedli zbraně do pohotovosti. Naše satelity monitorují ruské pozice a ponorky, ale jedna se nám ztratila v Arktidě.“ Ředitel CIA dodal: „Monitorujeme zvýšený komunikační provoz ruských ambasád ve světě. Také předpokládáme aktivaci agentů GRU ve Spojených státech. Sledujeme několik zájmových osob, ale FBI zachytila na Aljašce, nám dosud neznámého člověka, zřejmě agenta.“ Prezident se na ředitele podíval a z očí mu sršela otázka. „Pohyboval se na naší letecké základně, je to zaměstnanec“, dodal ředitel.

Po 72 hodinách

Operační středisko Velitelství vesmírných vzdušných sil. Operátor monitorování vzdušné situace John Loward, usrkával kávu z plastového kelímku, když horkou tekutinu prudce polkl a rozkašlal se. Nevěřícně zíral na blikající červenou kontrolku a začal sledovat situaci na monitoru.

V Bílém domě byl mírně řečeno chaos. „Pane prezidente, musíme ihned na letiště“, křičel tajemník na prezidenta. Poradce pro bezpečnostní otázky položil telefon a vzápětí do místnosti přiběhl vojenský pobočník. „Rusové nás uklidňují, že se opravdu jedná pouze o jednu balistickou raketu. Tvrdí, že jim nedopatřením odstartovala.“ „Nedopatřením?“ vyjekl prezident. „A kam letí?“ „Tvrdí, že na Los Angeles a okolí.“ „Zkoušejí ji odklonit, ale mají problém s komunikátorem.“ „Panebože, co tam používají za elektroniku?“ Pobočník pokrčil rameny. „Za 15 minut zasáhne cíl. Máme z našich družic a radarů potvrzené, že se jedná o jednu raketu. Proto jsme ihned nezahájili odvetný masový úder.“ „Jestli ji neodkloní, tak zahynou miliony lidí“, suše pronesl tajemník. „Musíme nějak reagovat, abychom si zachovali tvář. Může to být léčka, určitě nás testují.“

Z Hollywood Hills byl krásný výhled na ranním sluncem zalité Los Angeles, který sliboval krásný den na pláži. Vzápětí se sluneční paprsky ztratily v silném světle ohnivé koule, která se náhle zjevila nad městem a rozrůstala se. Žár spaloval vše živé, ohnivá apokalypsa se šířila ulicemi a bulváry. Následná tlaková vlna drtila budovy, auta na silnicích a parkovištích. Kdo krátce zřel to Dantovo peklo, o hrůze nevypověděl. V prach se obrátil. Na tisíce mil ve vzdáleném silu se otevřeným otvorem pomalu protáhla raketa a vydala se vstříc své balistické dráze.

„Aktivovali jsme jednu hlavici, která zasáhla město Novosibirsk. Je to dost daleko od našich spojenců a adekvátní cíl za Los Angeles.“ „Na horké lince komunikujeme s Moskvou, ujistili jsme je, že se jedná o ojedinělý opětovaný úder“, sdělil předseda sboru náčelníků. Náhle zvolal tajemník: „Pane prezidente máte horký telefon z Moskvy, volá prezident Putin.“ Po krátkém hovoru sdělil všem přítomným zachmuřený prezident: „Rusové chtějí vypustit ještě jednu střelu, aby si zachovali tvář před Čínou. Číňanům se nelíbí, že zničený Novosibirsk, se nachází blízko jejich země a považují to za provokaci.“ „Do prdele!“ zaklel viceprezident. „Máme si vybrat, kam to chceme dostat. Rusové souhlasí s následnou odvetnou střelou mimo jejich kontinentální území. Navrhují Kurilské ostrovy.“ Poněkud zmatený poradce pro bezpečnostní otázky: „Nejsou Kurily náhodou Japonské?“ „Ne“, odvětil předseda sboru náčelníků, „ale Japonci na ně uplatňují nárok, považují je za své území, myslím, že jižní část.“ Viceprezident tiše zaklel a dodal „To se Japoncům nebude líbit, taky to může pobouřit Čínu.“ „Čína s tím údajně potichu souhlasí, pokud se bude jednat o malou bombu“, odvětil prezident. Potom dodal: „S Japonci to vyřešíme. Přežili Hirošimu a Nagasaki, tak je nějaký ostrůvek nemůže rozhodit. Vynahradíme jim to dodatečně.“ „Ale ty Turky, ty si potom podám!“ „Bohužel se nám do toho pořád plete Evropská unie“, odvětil poradce pro bezpečnostní otázky. „Mají masivní příliv uprchlíků kvůli krizi. Řekové a Italové nezvládají nápor a otevřeli hranice do Evropy.“ Prezident se po dlouhé době rozesmál. „A co na to Merkelová?“ „Nic o ní nevíme, odvezli ji údajně do lékařského zařízení.“ „Do soukromého sanatoria“, upřesnil ředitel CIA.

„Evropu budeme řešit později, oni atomem do nosu nedostali“, odvětil prezident. „Co Rusům nabídneme? Máme nějaký ostrov?“ „Mimo Havaj samozřejmě!“ Předseda sboru náčelníků se zamyslel, „něco najdeme.“ „Hlavně, že se s Putinem domluvíme a zachováme si tvář.“ Prezident si povzdechl a dodal: „Nakonec ten svět zase zachráníme.“

Epilog

Někde ve střední Evropě si sedli v hradním sále vedoucí kanceláře, tiskový mluvčí a prezident. „Miloši, co na to řekneš?“


P.S. Inspirováno čtením internetových novin a současnou situací.

patasek

pondělí 22. prosince 2014

O drakovi

Vedli jsme polemiku se šestiletým synem, co se nesmí udělat drakovi. „Nesmíš draka dráždit, protože kouše, škrábe a rád žere princezny, obzvlášť blonďaté.” „Nesmíš mu vzít hračku”, odvětilo dítě. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil. Já vyrůstal na princi Bajajovi, on na pohádce Jak vycvičit draka.

pátek 6. prosince 2013

Resumé po roce

Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem naposledy na tento blog psal. Za tu dobu jsem se stačil přestěhovat do Prahy. Protrpěl pauzu v běhání kvůli bolesti zad. Zažil krizi v manželství. Byl to rok plný zásadních rozhodnutí a změn. A po čase jsem opět dostal chuť něco napsat.

Pro běžce v mém případě spíš občasného pobíhajícího človíčka byla nejzásadnější změna po stěhování. Vzhledem k poloze nového bydliště jsem se po delší pauze počal rozbíhat v Milíčovském lese. Zprvu trasy dlouhé pět až sedm kilometrů. Později kolem desítky. Příjemným zpestřením pro mne byly tři hromádky zvané Milíčovský vrch. Rovinu v okolí Bohdanče u Pardubic jsem myslím v minulosti popsal. Zkráceně řečeno placka. Takže jakékoliv stoupání a změnu reliéfu jsem vítal.

Po základním rozběhání jsem se vydal poznávat Kunratický les. Proti němu je Milíčovský les "nuda." Možnost zpestřit si trasu stoupáním a klesáním, pokořit Hrádek na 12 km běhu. Pro horaly nuda, ale pro mě nádhera. Okusil jsem tady na konci léta krásný osobní půlmaraton, zkusil trénovat trasu na Velkou Kunratickou. Vzhledem k rychle zaplněné startovní listině zkusím účast příští rok.

V říjnu jsem se zúčastnil skoro undergroundového běhu ve Stromovce. Běželo se na kolik kol se kdo cítil. Opravdoví runneři běželi maraton a účastnil se i Daniel Orálek. Uběhl jsem 24 km ačkoli jsem původně chtěl zaběhnout třicítku. Byla to moje první účast na závodě pokud nepočítám Kondiční běh na Kunětickou horu v Pardubicích. Získal jsem další zkušenost a poznání, že cesta k maratonu je ještě dlouhá. Á propos ke Stromovce, je to hezký, ale nudný park. Prostě placka s asfaltem. Opět mohu potvrdit své nadšení z Kunratického lesa.

Tolik tedy ve zkratce k mým běžeckým začátkům v Praze.  Chci okusit i jiná místa a v hlavě se mi honí několik běžeckých výletů v okolí Prahy. Ty si zrealizuji příští rok. Teď upadám do udržovacího zimního spánku s pokud možno pravidelným běháním.

čtvrtek 4. října 2012

130. Kondiční běh na Kunětickou horu

Poprvé jsem se akce Běžeckého klubu Pardubice zúčastnil v červnu tohoto roku a zážitek jsem na svém blogu popsal. V létě se akce nekoná a v září jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. Nakonec jsem se dočkal první středy v měsíci říjnu a já znovu natěšen vyjel do Pardubic. Jako minule jsem vyzvedl nejmladší dítko ve školce a spolu se starším synem se dostavil na místo setkání s manželkou, která přišla rovnou ze zaměstnání. Výhodou startovního místa i cíle akce je, že se pořádá v Pardubicích na Cihelně nedaleko lanové centra s atrakcemi pro děti. Takže manželka o děti měla postaráno. Což byla výhoda pro mne s uložením batohu, díky ti ženo za to. Navíc počasí přálo a dopřál jsem si luxus běžet v tričku, šortky jsem jako nevěřící Tomáš nechal doma. Ale tenké elasťáky pod kolena mi nevadily.

V místě startu se postupně scházeli borci a po registraci jsem obdržel startovní číslo 4. Vědom si toho, že budu jistit zadní pole jsem se na startovní čáře dopředu netlačil. Dokonce se účastnila hezká slečna, o které jsem zaslechl, že byla v Běchovicích sedmnáctá. Co více dodat ke konkurenci :) Mezi těmi zkušenými běžci i pokročilého stáří jsem zelenáč. Jenom jako minule jsem postřehl, že převládají muži. Přitom běžkyň v Pardubicích a okolí potkávám dost. Ženy chce to odvahu a nestydět se. Před startem nám bylo řečeno, že je to pokud jsem správně poslouchal 28. rok akce, kdy poprvé tuto trasu běželo pět lidí. Dnes je to asi desetinásobek, i když nyní bylo o něco méně účastníků. Je to komornější akce a líbí se mi. Žádné mamutí závody.  Po odtlesknutí startu jsem vyběhl a snažil se chytit tempo, které mi vyhovuje. Z počáteční škváry se cesta zužuje podél Labe do porostu stromů s úzkou cestičkou s výmoly a šutry. Tady jsem myslel na slova Caballo Blanca „Když mezi dvěma kameny můžeš udělat dva kroky, udělej tři.” Hezky jsem si cupital a chystal se na výstup na Pardubickou dominantu (takový malý kopeček). Z cestičky se přechází opět na širší hliněnou cestu a poté na silnici s chodníky. Tady jsem si dával pozor na auta, není to přece žádná oficiální akce s dohledem policie a pořadatelů s páskami. Pod kopcem jsem zvolnil a vydal se odevzdaně vstříc stoupání. Co šlo jsem vyklusal, schody vyšlapal. Nahoře pod hradem jsem neměl čas se pokochat výhledem do okolí a jal se klesat po silnici. Z kopce bylo jasně patrné, že to nemám v krvi. Zatímco já asi brzdil, tak chlapi kolem mě letěli a nabírali rychlost. Ze silnice se opět běží lesem stezkou a mezi kameny a pískem jsem raději dával pozor abych neupadl. Cestou zpět do cíle jsem na rovince dohnal plíce a snažil se běžet tak, abych neměl nutkání zvracet a vydržel mi úsměv na rtech. Udržoval jsem si tempo, kterým jsem hodlal doběhnout a nefunět v cíli dalších 10 minut a popadat dech. Na zpáteční závěrečné cestě po cestičce na kamenech jsem zakopl a honil v porostu zajíce. Naštěstí bez zdravotní újmy. Podíval jsem se na své ruce a kolena od hlíny a běžel dál. Těsně před cílem jsem se nechal předběhnout starým pánem. Řekl jsem si, že nebudu závěr sprintovat, ale v klidu doběhnu. Nešlo mi o závod, ale prožitek a dobrou náladu. Také o porovnání se zkušenými běžci a získání nějaké zkušenosti, protože doma běhám sám.  Ale i tak jsem si oproti letošní premiéře vylepšil čas asi o minutu a půl. Jenom ještě počkám na email s oficiálními výsledky. Jako obvykle má pozice bude na konci listiny, ale o to mi nejde. To bych mohl rovnou zůstat doma a byla by to škoda. Na závěr jenom dodám, že jsem běžel v minimuskách.