Poprvé jsem se akce Běžeckého klubu Pardubice zúčastnil v červnu tohoto roku a zážitek jsem na svém blogu popsal. V létě se akce nekoná a v září jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. Nakonec jsem se dočkal první středy v měsíci říjnu a já znovu natěšen vyjel do Pardubic. Jako minule jsem vyzvedl nejmladší dítko ve školce a spolu se starším synem se dostavil na místo setkání s manželkou, která přišla rovnou ze zaměstnání. Výhodou startovního místa i cíle akce je, že se pořádá v Pardubicích na Cihelně nedaleko lanové centra s atrakcemi pro děti. Takže manželka o děti měla postaráno. Což byla výhoda pro mne s uložením batohu, díky ti ženo za to. Navíc počasí přálo a dopřál jsem si luxus běžet v tričku, šortky jsem jako nevěřící Tomáš nechal doma. Ale tenké elasťáky pod kolena mi nevadily.
V místě startu se postupně scházeli borci a po registraci jsem obdržel startovní číslo 4. Vědom si toho, že budu jistit zadní pole jsem se na startovní čáře dopředu netlačil. Dokonce se účastnila hezká slečna, o které jsem zaslechl, že byla v Běchovicích sedmnáctá. Co více dodat ke konkurenci :) Mezi těmi zkušenými běžci i pokročilého stáří jsem zelenáč. Jenom jako minule jsem postřehl, že převládají muži. Přitom běžkyň v Pardubicích a okolí potkávám dost. Ženy chce to odvahu a nestydět se. Před startem nám bylo řečeno, že je to pokud jsem správně poslouchal 28. rok akce, kdy poprvé tuto trasu běželo pět lidí. Dnes je to asi desetinásobek, i když nyní bylo o něco méně účastníků. Je to komornější akce a líbí se mi. Žádné mamutí závody. Po odtlesknutí startu jsem vyběhl a snažil se chytit tempo, které mi vyhovuje. Z počáteční škváry se cesta zužuje podél Labe do porostu stromů s úzkou cestičkou s výmoly a šutry. Tady jsem myslel na slova Caballo Blanca „Když mezi dvěma kameny můžeš udělat dva kroky, udělej tři.” Hezky jsem si cupital a chystal se na výstup na Pardubickou dominantu (takový malý kopeček). Z cestičky se přechází opět na širší hliněnou cestu a poté na silnici s chodníky. Tady jsem si dával pozor na auta, není to přece žádná oficiální akce s dohledem policie a pořadatelů s páskami. Pod kopcem jsem zvolnil a vydal se odevzdaně vstříc stoupání. Co šlo jsem vyklusal, schody vyšlapal. Nahoře pod hradem jsem neměl čas se pokochat výhledem do okolí a jal se klesat po silnici. Z kopce bylo jasně patrné, že to nemám v krvi. Zatímco já asi brzdil, tak chlapi kolem mě letěli a nabírali rychlost. Ze silnice se opět běží lesem stezkou a mezi kameny a pískem jsem raději dával pozor abych neupadl. Cestou zpět do cíle jsem na rovince dohnal plíce a snažil se běžet tak, abych neměl nutkání zvracet a vydržel mi úsměv na rtech. Udržoval jsem si tempo, kterým jsem hodlal doběhnout a nefunět v cíli dalších 10 minut a popadat dech. Na zpáteční závěrečné cestě po cestičce na kamenech jsem zakopl a honil v porostu zajíce. Naštěstí bez zdravotní újmy. Podíval jsem se na své ruce a kolena od hlíny a běžel dál. Těsně před cílem jsem se nechal předběhnout starým pánem. Řekl jsem si, že nebudu závěr sprintovat, ale v klidu doběhnu. Nešlo mi o závod, ale prožitek a dobrou náladu. Také o porovnání se zkušenými běžci a získání nějaké zkušenosti, protože doma běhám sám. Ale i tak jsem si oproti letošní premiéře vylepšil čas asi o minutu a půl. Jenom ještě počkám na email s oficiálními výsledky. Jako obvykle má pozice bude na konci listiny, ale o to mi nejde. To bych mohl rovnou zůstat doma a byla by to škoda. Na závěr jenom dodám, že jsem běžel v minimuskách.
