Pluralita názorů

Třetím dnem čtu články s fotografiemi, kterak ultralevicová oponentura dělá bordel v Hamburku. V rámci demonstrací, přičemž nezpochybňuji jejich právo na názor, vyrabovali obchody včetně supermarketu, podpálili auta. Chápu, došli jim peníze, měli hlad. Při pohledu na krásné Porsche, kdo by se nechtěl svézt, tak ho z lásky zapálili. Spalující vášeň pro motorová vozidla. Ještě, že nejsem zapálený motorista. Znal jsem kdysi jednoho zapáleného fanouška přírody a lítal po požárech v lesích na Bohdanečsku, coby dobrovolný hasič.
Jenom mě tak napadlo. Udělat podobnou demonstraci v Praze naruby. Vyrabujeme Kliniku, podpálíme squaty, poškodíme spacáky, případně nějakým prakem s kuličkou od ložiska, střelíme do zadku opozdilého anarcháče. Blbý nápad, mně je takové násilí cizí a protivné. Tak jenom přemýšlím, jaké by to bylo mít vzdělané oponentníky, kteří by vyjádřili svůj názor kultivovaně. Jedno z jakého názorového spektra. Prostě taková kultivovaná pluralita názorů.

V lese

Onehdá s kolegy z Prahy na IMZu, jali jsme se vstoupit do lesních hvozdů Vrchoviny. Stroze značené turistické stezky, zdolávali jsme za užití map od Seznamu ve smartfounu a iPadu. Kolega cestou v lese vyřídil pracovní hovor, týkající se fejsbůku. Z plna plic inhalovali jsme toxický lesní vzduch a debatovali mimo počítače snad i o ženách. Tu náhle vyrojila se dvojice našich kolegů na lesní pěšině. Nadšeně mezi mechy a kapradím, porovnali jsme seznamácké mapy se singletrekovými, jež zářily na displejích našich zařízení. Podebatovali jsme o hračkách, které nás čekají v našich opuštěných kancelářích a vydali se každý svou cestou. Prostě klasika, informačka na tůře.

O Turecku

V roce 2004 jsem byl spolu se svými kolegy vyslán v Praze na konferenci, týkající se obrany a budoucnosti ozbrojených sil ČR (přesnou náplň si nepamatuji). Konala se v sále na radnici Magistrátu hl. m. Prahy. Konference se účastnili i zástupci některých společností z obranného průmyslu. My tam dělali křoví do počtu k zaplnění sálu, ale jako bývalého vojáka mě konference zajímala a na rozdíl od kolegů se nenudil.

Podrobnosti si nepamatuji, ale zazněl tam příspěvek o Turecku, směřování Turecka do Evropy apod. Připomínám, že to bylo v době, kdy se diskutovalo (ne)vážně o možnosti budoucího vstupu Turecka do EU. Byl to rok, kdy se ČR stala členem EU! Na vystoupení týkající se Turecka, reagoval zástupce civilní společnosti. Byl to člověk, který uvedl, že dlouhá léta cestuje obchodně do Turecka. Varoval před příliš velkým optimismem a poukázal na to, že si v posledních letech všiml přibývajícího zahalování žen do šátků, znak narůstající islamizace ve společnosti. Mezi odborníky zazněl tento názor laicky a vyvolal diskusi a vystoupení osob, které názor tohoto muže odmítly.

Uplynulo necelých třináct let a sdělovací prostředky v celé Evropě zaplňují titulky o Turecku a nastávajícím referendu o změně ústavy, které rozhodne o dalším směřování Turecka a možné kumulaci moci ve prospěch prezidenta. Uvažování o budoucím přistoupení Turecka do EU je už několik let na bodě mrazu, spíše v říši pohádek a fantazie. Nejsem odborník na tureckou společnost, ale asi jenom slepý čtenář nezaznamená, že Turecko jako striktně sekulární stát zřejmě končí. Jenom namátkou např. ‚Jsme muslimská země, pryč se sekulární ústavou.‘ Islamizace Turecka pokračuje.

A o čem je příspěvek? Že odborníci se mohou plést a analyzovat informace mylně. Naopak neodborník může na místě postřehnout indicie, které mohou něco naznačovat. Samozřejmě prognózu na nich nepostavíte. A vlastně dějiny si plynou dál nezávisle na prognózách. Nám nezbývá než se z dějin poučit a to nám vůbec nejde.

Alfa samci

Alfa samci

Státní tajemník přispěchal v Bílém domě na poradu. „Pane prezidente, je to horší než jsme si mysleli.“ „Jak to? Erdogan s Putinem se nedohodli?“ „Došlo k útoku pešmergů na turecké hranici. Turecká armáda přešla do protiútoku a vstoupila na syrskou stranu.“ „To je nepříjemné.“ „Bohužel se k tomu přimotalo ruské letadlo a Turci je zase sestřelili. Vzápětí přiletěla střela anebo granát a zasáhla tureckou vesnici. Zatím zjišťujeme, o co se přesně jedná.“ „Mohli to být Rusové?“ Zeptal se nervózně prezident. „To nevíme“, odvětil tajemník, „ale podle nejnovějších satelitních snímků se poblíž nachází pravděpodobně ruská dělostřelecká baterie.“ Prezident se překvapeně podíval na přítomného předsedu sboru náčelníků štábů. „Tak blízko přece neměli být?“ Předseda pokrčil bezmocně rameny. „Dozvěděl jsem se to až nyní, nějak tam potichu proklouzli.“

Zvonící telefon v pracovně zvedl viceprezident. Po chvíli sluchátko odložil. „Na turecko-syrské hranici se zřejmě střílí, turecká armáda vyhlásila nejvyšší pohotovost a nasadila letectvo.“ „Tak rychle?“ ohromeně odvětil prezident. Poradce prezidenta pro národní bezpečnost zvedl zrak od svého telefonu: „Musíme se okamžitě spojit s tureckým prezidentem a také kontaktovat ruského prezidenta. Budou očekávat naše stanovisko.“ Viceprezident dodal: „Je nutné zabránit další eskalaci, tohle už je střet členské země NATO s Ruskem!“

Po 48 hodinách

Vyčerpaný prezident Spojených států: „Já bych ty Turky přerazil, ten pitomý alfa samec prostě necouvne, dokud se Rusové neomluví.“ „Ehm“, vyčerpaně začal viceprezident, „mně spíš dělá starost Putin, netuším, co udělá, aby si zachoval tvář.“ „Proboha, před kým!?“ odvětil prezident. „Před svými voliči, ale asi v tom hraje roli i Čína. Chce si udržet pozici v regionu.“ Do pracovny vběhl tajemník, „Je to potvrzené, Rusové vyhlásili nejvyšší stupeň a uvedli v pohotovost strategické zbraně.“ Prezident zaklel a podíval se na předsedu sboru náčelníků, který odložil telefon. „Už jsme uvedli zbraně do pohotovosti. Naše satelity monitorují ruské pozice a ponorky, ale jedna se nám ztratila v Arktidě.“ Ředitel CIA dodal: „Monitorujeme zvýšený komunikační provoz ruských ambasád ve světě. Také předpokládáme aktivaci agentů GRU ve Spojených státech. Sledujeme několik zájmových osob, ale FBI zachytila na Aljašce, nám dosud neznámého člověka, zřejmě agenta.“ Prezident se na ředitele podíval a z očí mu sršela otázka. „Pohyboval se na naší letecké základně, je to zaměstnanec“, dodal ředitel.

Po 72 hodinách

Operační středisko Velitelství vesmírných vzdušných sil. Operátor monitorování vzdušné situace John Loward, usrkával kávu z plastového kelímku, když horkou tekutinu prudce polkl a rozkašlal se. Nevěřícně zíral na blikající červenou kontrolku a začal sledovat situaci na monitoru.

V Bílém domě byl mírně řečeno chaos. „Pane prezidente, musíme ihned na letiště“, křičel tajemník na prezidenta. Poradce pro bezpečnostní otázky položil telefon a vzápětí do místnosti přiběhl vojenský pobočník. „Rusové nás uklidňují, že se opravdu jedná pouze o jednu balistickou raketu. Tvrdí, že jim nedopatřením odstartovala.“ „Nedopatřením?“ vyjekl prezident. „A kam letí?“ „Tvrdí, že na Los Angeles a okolí.“ „Zkoušejí ji odklonit, ale mají problém s komunikátorem.“ „Panebože, co tam používají za elektroniku?“ Pobočník pokrčil rameny. „Za 15 minut zasáhne cíl. Máme z našich družic a radarů potvrzené, že se jedná o jednu raketu. Proto jsme ihned nezahájili odvetný masový úder.“ „Jestli ji neodkloní, tak zahynou miliony lidí“, suše pronesl tajemník. „Musíme nějak reagovat, abychom si zachovali tvář. Může to být léčka, určitě nás testují.“

Z Hollywood Hills byl krásný výhled na ranním sluncem zalité Los Angeles, který sliboval krásný den na pláži. Vzápětí se sluneční paprsky ztratily v silném světle ohnivé koule, která se náhle zjevila nad městem a rozrůstala se. Žár spaloval vše živé, ohnivá apokalypsa se šířila ulicemi a bulváry. Následná tlaková vlna drtila budovy, auta na silnicích a parkovištích. Kdo krátce zřel to Dantovo peklo, o hrůze nevypověděl. V prach se obrátil. Na tisíce mil ve vzdáleném silu se otevřeným otvorem pomalu protáhla raketa a vydala se vstříc své balistické dráze.

„Aktivovali jsme jednu hlavici, která zasáhla město Novosibirsk. Je to dost daleko od našich spojenců a adekvátní cíl za Los Angeles.“ „Na horké lince komunikujeme s Moskvou, ujistili jsme je, že se jedná o ojedinělý opětovaný úder“, sdělil předseda sboru náčelníků. Náhle zvolal tajemník: „Pane prezidente máte horký telefon z Moskvy, volá prezident Putin.“ Po krátkém hovoru sdělil všem přítomným zachmuřený prezident: „Rusové chtějí vypustit ještě jednu střelu, aby si zachovali tvář před Čínou. Číňanům se nelíbí, že zničený Novosibirsk, se nachází blízko jejich země a považují to za provokaci.“ „Do prdele!“ zaklel viceprezident. „Máme si vybrat, kam to chceme dostat. Rusové souhlasí s následnou odvetnou střelou mimo jejich kontinentální území. Navrhují Kurilské ostrovy.“ Poněkud zmatený poradce pro bezpečnostní otázky: „Nejsou Kurily náhodou Japonské?“ „Ne“, odvětil předseda sboru náčelníků, „ale Japonci na ně uplatňují nárok, považují je za své území, myslím, že jižní část.“ Viceprezident tiše zaklel a dodal „To se Japoncům nebude líbit, taky to může pobouřit Čínu.“ „Čína s tím údajně potichu souhlasí, pokud se bude jednat o malou bombu“, odvětil prezident. Potom dodal: „S Japonci to vyřešíme. Přežili Hirošimu a Nagasaki, tak je nějaký ostrůvek nemůže rozhodit. Vynahradíme jim to dodatečně.“ „Ale ty Turky, ty si potom podám!“ „Bohužel se nám do toho pořád plete Evropská unie“, odvětil poradce pro bezpečnostní otázky. „Mají masivní příliv uprchlíků kvůli krizi. Řekové a Italové nezvládají nápor a otevřeli hranice do Evropy.“ Prezident se po dlouhé době rozesmál. „A co na to Merkelová?“ „Nic o ní nevíme, odvezli ji údajně do lékařského zařízení.“ „Do soukromého sanatoria“, upřesnil ředitel CIA.

„Evropu budeme řešit později, oni atomem do nosu nedostali“, odvětil prezident. „Co Rusům nabídneme? Máme nějaký ostrov?“ „Mimo Havaj samozřejmě!“ Předseda sboru náčelníků se zamyslel, „něco najdeme.“ „Hlavně, že se s Putinem domluvíme a zachováme si tvář.“ Prezident si povzdechl a dodal: „Nakonec ten svět zase zachráníme.“

Epilog

Někde ve střední Evropě si sedli v hradním sále vedoucí kanceláře, tiskový mluvčí a prezident. „Miloši, co na to řekneš?“

P.S. Inspirováno čtením internetových novin a současnou situací.

patasek

O drakovi

Vedli jsme polemiku se šestiletým synem, co se nesmí udělat drakovi. „Nesmíš draka dráždit, protože kouše, škrábe a rád žere princezny, obzvlášť blonďaté.” „Nesmíš mu vzít hračku”, odvětilo dítě. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil. Já vyrůstal na princi Bajajovi, on na pohádce Jak vycvičit draka.

Resumé po roce

Je tomu něco málo přes rok, kdy jsem naposledy na tento blog psal. Za tu dobu jsem se stačil přestěhovat do Prahy. Protrpěl pauzu v běhání kvůli bolesti zad. Zažil krizi v manželství. Byl to rok plný zásadních rozhodnutí a změn. A po čase jsem opět dostal chuť něco napsat.

Pro běžce v mém případě spíš občasného pobíhajícího človíčka byla nejzásadnější změna po stěhování. Vzhledem k poloze nového bydliště jsem se po delší pauze počal rozbíhat v Milíčovském lese. Zprvu trasy dlouhé pět až sedm kilometrů. Později kolem desítky. Příjemným zpestřením pro mne byly tři hromádky zvané Milíčovský vrch. Rovinu v okolí Bohdanče u Pardubic jsem myslím v minulosti popsal. Zkráceně řečeno placka. Takže jakékoliv stoupání a změnu reliéfu jsem vítal.

Po základním rozběhání jsem se vydal poznávat Kunratický les. Proti němu je Milíčovský les "nuda." Možnost zpestřit si trasu stoupáním a klesáním, pokořit Hrádek na 12 km běhu. Pro horaly nuda, ale pro mě nádhera. Okusil jsem tady na konci léta krásný osobní půlmaraton, zkusil trénovat trasu na Velkou Kunratickou. Vzhledem k rychle zaplněné startovní listině zkusím účast příští rok.

V říjnu jsem se zúčastnil skoro undergroundového běhu ve Stromovce. Běželo se na kolik kol se kdo cítil. Opravdoví runneři běželi maraton a účastnil se i Daniel Orálek. Uběhl jsem 24 km ačkoli jsem původně chtěl zaběhnout třicítku. Byla to moje první účast na závodě pokud nepočítám Kondiční běh na Kunětickou horu v Pardubicích. Získal jsem další zkušenost a poznání, že cesta k maratonu je ještě dlouhá. Á propos ke Stromovce, je to hezký, ale nudný park. Prostě placka s asfaltem. Opět mohu potvrdit své nadšení z Kunratického lesa.

Tolik tedy ve zkratce k mým běžeckým začátkům v Praze.  Chci okusit i jiná místa a v hlavě se mi honí několik běžeckých výletů v okolí Prahy. Ty si zrealizuji příští rok. Teď upadám do udržovacího zimního spánku s pokud možno pravidelným běháním.

130. Kondiční běh na Kunětickou horu

Poprvé jsem se akce Běžeckého klubu Pardubice zúčastnil v červnu tohoto roku a zážitek jsem na svém blogu popsal. V létě se akce nekoná a v září jsem se z pracovních důvodů nemohl zúčastnit. Nakonec jsem se dočkal první středy v měsíci říjnu a já znovu natěšen vyjel do Pardubic. Jako minule jsem vyzvedl nejmladší dítko ve školce a spolu se starším synem se dostavil na místo setkání s manželkou, která přišla rovnou ze zaměstnání. Výhodou startovního místa i cíle akce je, že se pořádá v Pardubicích na Cihelně nedaleko lanové centra s atrakcemi pro děti. Takže manželka o děti měla postaráno. Což byla výhoda pro mne s uložením batohu, díky ti ženo za to. Navíc počasí přálo a dopřál jsem si luxus běžet v tričku, šortky jsem jako nevěřící Tomáš nechal doma. Ale tenké elasťáky pod kolena mi nevadily.

V místě startu se postupně scházeli borci a po registraci jsem obdržel startovní číslo 4. Vědom si toho, že budu jistit zadní pole jsem se na startovní čáře dopředu netlačil. Dokonce se účastnila hezká slečna, o které jsem zaslechl, že byla v Běchovicích sedmnáctá. Co více dodat ke konkurenci :) Mezi těmi zkušenými běžci i pokročilého stáří jsem zelenáč. Jenom jako minule jsem postřehl, že převládají muži. Přitom běžkyň v Pardubicích a okolí potkávám dost. Ženy chce to odvahu a nestydět se. Před startem nám bylo řečeno, že je to pokud jsem správně poslouchal 28. rok akce, kdy poprvé tuto trasu běželo pět lidí. Dnes je to asi desetinásobek, i když nyní bylo o něco méně účastníků. Je to komornější akce a líbí se mi. Žádné mamutí závody.  Po odtlesknutí startu jsem vyběhl a snažil se chytit tempo, které mi vyhovuje. Z počáteční škváry se cesta zužuje podél Labe do porostu stromů s úzkou cestičkou s výmoly a šutry. Tady jsem myslel na slova Caballo Blanca „Když mezi dvěma kameny můžeš udělat dva kroky, udělej tři.” Hezky jsem si cupital a chystal se na výstup na Pardubickou dominantu (takový malý kopeček). Z cestičky se přechází opět na širší hliněnou cestu a poté na silnici s chodníky. Tady jsem si dával pozor na auta, není to přece žádná oficiální akce s dohledem policie a pořadatelů s páskami. Pod kopcem jsem zvolnil a vydal se odevzdaně vstříc stoupání. Co šlo jsem vyklusal, schody vyšlapal. Nahoře pod hradem jsem neměl čas se pokochat výhledem do okolí a jal se klesat po silnici. Z kopce bylo jasně patrné, že to nemám v krvi. Zatímco já asi brzdil, tak chlapi kolem mě letěli a nabírali rychlost. Ze silnice se opět běží lesem stezkou a mezi kameny a pískem jsem raději dával pozor abych neupadl. Cestou zpět do cíle jsem na rovince dohnal plíce a snažil se běžet tak, abych neměl nutkání zvracet a vydržel mi úsměv na rtech. Udržoval jsem si tempo, kterým jsem hodlal doběhnout a nefunět v cíli dalších 10 minut a popadat dech. Na zpáteční závěrečné cestě po cestičce na kamenech jsem zakopl a honil v porostu zajíce. Naštěstí bez zdravotní újmy. Podíval jsem se na své ruce a kolena od hlíny a běžel dál. Těsně před cílem jsem se nechal předběhnout starým pánem. Řekl jsem si, že nebudu závěr sprintovat, ale v klidu doběhnu. Nešlo mi o závod, ale prožitek a dobrou náladu. Také o porovnání se zkušenými běžci a získání nějaké zkušenosti, protože doma běhám sám.  Ale i tak jsem si oproti letošní premiéře vylepšil čas asi o minutu a půl. Jenom ještě počkám na email s oficiálními výsledky. Jako obvykle má pozice bude na konci listiny, ale o to mi nejde. To bych mohl rovnou zůstat doma a byla by to škoda. Na závěr jenom dodám, že jsem běžel v minimuskách.

O minimuskách.

Psát o běžecké obuvi s mými zkušenostmi je jako nosit dříví do lesa. Ale neodolám se pochlubit a trochu klacků do lesa přidat, krom toho to bude i trochu o běhání. Z předchozích příspěvků je patrné, že jsem počal praktikovat běh s minimalistickou obuví. Nebudu se příliš v příspěvku opakovat. Mnou vyrobené sandále tzv. Huaraches leží nyní doma v botníku, jednu jsem stihl prošoupat až na samou nohu. Což bylo snadné vzhledem k použitému materiálu. Až budu mít chuť, tak si vyrobím nové, ale možná z jiného materiálu. V průběhu léta jsem vzhledem k našemu zeměpisnému pásmu řešil, jakou obuv pořídit do chladných podmínek, obzvlášť v zimě. K tomu jsem řešil ožehavou otázku pro mne zvanou cenový paradox. Výrobci nabízející minimalistickou obuv bohužel nekopírují minimalismus cenou, ba zvláště naopak. Proto jsem před investicí dbal na výběr, pročetl názory a zkušenosti jiných a měl jasný výběr. Zbyli pro mne dva kandidáti s výběrem dle konkrétního typu. Na jednu stranu jasně minimalistická obuv Vibram FiveFingers anebo konzervativnější New Balance Minimus. Zvolil jsem Minimusky konkrétně typ MO10BK, které mají svršek odolnější proti vlhkosti a chladu. Kdo sleduje minimusky, tak ví že je to už celá rodina běžecké obuvi.

Před zakoupením jsem boty samozřejmě pořádně vyzkoušel. Tady bych uvítal, kdybych se v botách mohl proběhnout nejen v prodejně. Ale prodejci obuvi nejsou autosalony se vzorky k projetí se. Do prodejny jsem si nesl ponožky, ve kterých nejčastěji běhám. Výběr byl trochu složitější neboť mám širší nohu v nártu, takže aby mi boty seděly, musel jsem je zakoupit větší. Na druhou stranu je to doporučované k běžecké obuvi a myslím, že jsem se trefil. Mám prostor ve špičce pro prsty a na nohách mi boty drží dobře. Akorát stažení pod kotníky není optimální, vzniká mi mezera kudy se může nějaký ten kamínek vloudit. Ovšem po běhání v sandálech je to malichernost. Na patě a kolem nohy pod kotníky boty nejsou moc polstrované, je to opravdu jenom tenká vrstva. Byl jsem zvyklý na předchozí obuvi na silnou vycpávku. Pod dojmem videa s Tonym Krupickou, který běhal v těchto botách bos, jsem napoprvé vyběhl bez ponožek a sedřel si kůži nad patami. Ale to přisuzuji novým neprošlapaným botám. Dalším běháním ani v tenkých ponožkách jsem žádné odřeniny a otlaky nezaregistroval. Boty jsou opravdu lehké, podrážka je spíše trailového typu a mají mít antibakteriální úpravu právě pro nošení bez ponožek. Pocit mám na nohách skvělý.  Co se týká odolnosti proti vlhkosti, nemůžu srovnávat s jinými minimuskami. Ale zajímavé srovnání jsem si přečetl na anglicky psaném webu a tam mnou vybraný typ vyšel lépe a komfortněji. Přímo výrobce popisuje, že daný typ má zesílenou svrchní ochranu prstů a více uzavřený svršek pro nepříznivé podmínky. Nicméně pokud běžím vyšší mokrou trávou, tak provlhnou. To mi nevadí, jsem na to zvyklý a goretexové boty nehledám. Na zimu hodlám do sněhu pořídit návleky, vytipované mám od firmy Inov. Mimochodem není nad to při trailovém běhu prolítnout loužemi a bahnem :) 

Celkem mám v minimuskách naběháno zatím asi 200 km, takže na žádné velké závěry to ještě není. Nejdelší trať jsem běžel půlmaraton v terénu lesem. Okolní stezky v místě bydliště vedou částečně lesem, polem, ale také po asfaltu a betoně. Několikrát jsem už zavadil o kameny bez viditelné újmy na botách. Podrážku hodlám hodnotit až po 500 km nejdříve, tam se kvalita proti opotřebení ukáže. Zatím na mě dělají minimusky ten nejlepší dojem a za sebe musím říct, že to jsou moje nejlepší běžecké boty. Jedním dechem ale dodávám, že jsem jiných běžeckých bot mnoho nevlastnil.

O knize

Na začátku byl vesmír anebo bůh, dosaďte si jak chcete. Život na Zemi byl v pohybu a jak se měnila příroda, měnil se i člověk. Vlastně se vyvíjel ze svých předchůdců. Opustil stromy a vydal se dál do stepí a savan, mohl začít migrovat a lovit. Tak jsme se to učili ve škole a možná to tak nějak bylo. Někdo se zeptá proč jsme opustili stromy, na kterých jsme byli relativně v bezpečí? Co nás hnalo dál a hlavně jak to, že jsme si osvojili rozum, začali komplikovaně myslet, stavět a vynalézat? Někdo se s vírou obrátí na Boha a někdo na Evoluci. Možná to vše spolu souvisí a možná ne. Nevím, ale četl jsem příběh, který se mi líbí. Je to příběh o lovcích, kteří slezli ze stromů a později se u nich vyvinul náš současný mozek. K tomu potřebovali pravidelný přísun kalorií a proteinů, museli jíst maso a to lovem získat. Bez pokročilých loveckých zbraní. Protože je tehdy neměli. V osmdesátých letech vznikla odvážná myšlenka, že člověk je schopen srstnatou zvěř uštvat. Že naše tělo je přizpůsobené běhu jako žádný jiný živočich na této planetě. Tam kde nejsme rychlí jako čtyřnohá zvířata jsme vytrvalí, lépe zpracováváme kyslík při dýchání a ochlazujeme naše tělo. Naše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie a měnit je na energii, takže čím lépe vyměňujeme plyny, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí. Čtyřnohý savec je omezen cyklem jeden krok - jeden nádech. Jedinou výjimkou je člověk. Proto doběhneme dál v jednom kuse. Tedy ne všichni, protože jsme v naší přetechnizované civilizaci ztratili onu schopnost běhat. Ne se proběhnout na pár kilometrů a přejít do režimu gaučing, ale o běh jako přirozený pohyb bez technologických hračiček. Běh který je přirozený jako chůze, pohybovat se třeba celý den v poklusu a v případě nutnosti zrychlit. K tomu lovci museli umět číst stopy a sledovat zvěř. Jenomže tuto schopnost jsme ztratili s vývojem a rozšířením moderní civilizace. Znáte ten sladký pocit při běhu a po něm? Máme to v genech, není náhoda, že při běhu tělo vyplavuje endorfiny - hormony štěstí. To při házení koulí nezažijete.

Tam kam ještě silnice nedosáhly a lidé žijí v divočině odkázaní sami na sebe, tam najdete přirozené běžce. Není jich mnoho a najít tradiční lovce schopné uštvat zvěř je asi už skoro nemožné. Běh nás životem spolu s vývojem civilizace provázel dál a v mnoha kulturách je možné najít odkaz. Jeden z nejslavnějších je odkaz řeckého běžce Feidippidése, který po vítězství Řeků nad Peršany u Marathónu v roce 490 př. n. l. doběhl do Athén se zprávou o vítězství. Po skoro 1000 letech ožila stará eskymácká legenda o rychlém běžci ve filmu Atanarjuat, která dokládá že ani na drsném severu nebyl lidem běh cizí. V knize, o které píšu je vlastně příběhů několik, jak o evoluci člověka, vlivu běhu a lovu na jeho další vývoj, tak příběh o konkrétních lidech a především o jednom člověku. Micah True zvaný Caballo Blanco pronikl mezi indiány kmene Rarámuri, žijících v kaňonech pohoří Sierra Madre v Mexiku, kteří patří mezi poslední tradiční běžce a i je pomalu decimuje postup moderní civilizace. Jak o Tarahumarech prohlásil náš přední ultramaratonec Daniel Orálek, který s nimi měl možnost soutěžit „ Jsou to hlavně přírodní běžci, nemají potřebu trénovat. Spousta z nich ale uběhne bez problému 80 kilometrů.” A důvod? „To nikdo neví. Já si však myslím, že je to proto, že tak odmalička žijí, přesouvají se na velké vzdálenosti, nemají auta, pořád jsou v pohybu. Běh je pro ně přirozený.” Jak řekl jeden běžecký trenér na otázku zda by byl schopen vychovat konkurenta vytrvalým Keňanům „Svěřte mi dítě do výchovy, které nebude jezdit autem, ale od malička všude běhat a nebude sedět u televize.” Také je v knize popsán příběh o běžecké obuvi, kterou posledních 40 let ovlivňují moderní materiály s účelem tlumení chodidla a dopadu nohy. Je to příběh o změně biomechaniky běhu a následnými zdravotními důsledky. 

Především je to však příběh o jiném pohledu na běh, o lidském srdci. Ne jako prostředku ke kterému se člověk nutí, ale zdroje radosti a uvolnění. Považujete-li běh jen za prostředek k dosažení cíle - investici do toho, abyste se stali rychlejšími, bohatšími, štíhlejšími - proč v něm vůbec pokračovat, když vám rychle nic nepřinese. Vzpomínám si na jednoho známého, který běh považuje jako formu trestu, u kterého se rychle vypotí, jako protiváhu proti tomu, že si zajde na pivo. Od běhání nic neočekávejte a získáte víc, než jste si kdy dokázali představit. „Chci aby lidé běhali jenom tak”, řekl Caballo Blanco, když odmítl sponzorství jeho závodu v Měděných horách ze strany jedné sportovní firmy. Českého čtenáře zahřeje u srdce, když ve světovém bestselleru čte o Emilu Zátopkovi, který běhal s otevřeným srdcem, nic neočekával a získal víc než kdokoli od něj ve světovém běhu čekal. A stal se legendou. „Když chceš něco vyhrát, běhej sto metrů. Když chceš něco zažít, běhej maraton” prohlásil Emil Zátopek.

V knize se píše také o ultramaratonu, především ve Spojených státech. Najednou vám ultramaratonci nepřijdou jako šílenci, ale lidé kteří se posouvají dále, kteří našli smysl v běhu. Popis průběhu závodu Ann Trasonové v souboji s Tarahumary je napínavější než ledajaký akční film. Vtipná je poznámka, že ultraběžectví je jen soutěž v pití a jídle, u které se lidé trochu proběhnou a doplňuje ji krásná scenerie. Je v ní přitom skryta hluboká pravda. Celý vznik ultramaratonu popisovaného jako původně závod jezdců na koních, kdy místo koní začali běhat lidé, je poutavý a vypovídá něco o ultraběžcích. Cestu, která autem trvá v kaňonech Měděných hor tři dny, indiáni zaběhnou během jednoho dne po skoro neviditelných stezkách. Nejlepší běžci nezanechávají stopy. Popis prvního závodu v Měděných horách pořádaný Cabballem Blancem bez účasti sponzorů, kterého se zúčastnila ultraběžecká celebrita Scott Jurek, je závěrem knihy a celého příběhu autora, který hledal smysl v běhání a odpověď. Na začátku byla jeho otázka „Jak to, že mě bolí noha?” Nespokojil se s tvrzením předních sportovních lékařů a ortopedů, kteří ho od běhání zrazovali, ale šel dál. Na konci knihy, ve které poutavým a zábavným způsobem popsal celý příběh, zaběhl v náročném terénu padesátimílový závod navzdory nepříznivým lékařským diagnozám.

Asi skoro každý tuší a běžci určitě ví, že píšu o knize Born to Run - Zrozeni k běhu autora Christophera McDougalla. Stala se celosvětovým bestsellerem a není se čemu divit. Je napsaná vtipně a poutavě, ani na chvíli nenudí. Když jsem ji poprvé četl, zhltl jsem ji během tří dní. Podruhé už vychutnával a pozastavoval se nad jednotlivými pasážemi. Kniha změnila můj pohled na běh a inspirovala mne. V příspěvku jsem z knihy citoval a na závěr si dovolím ještě jeden krásný citát „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.”

Zasněný

Dnes jsem jel trolejbusem domů a přistihl se koukajíc oknem jak se usmívám. Cítil jsem v srdci klid a mír, v ten okamžik souznění s všehomírem. Duchem posunut do minulosti snil jsem jak běžím v lese, cítil to teď, tady a pocítím příště. Jenom ten pocit jak dýchám, kmitám nohami, sám s myšlenkami. Svítí slunce na polích, vítr ševelí v korunách stromů, ryby pleskají u hladiny v rybnících, ptáci zpívají a štěbetají, motýli se ve vánku mihotají. V ševelu trávy a větví stromů, v bzukotu hmyzu slyšet je mírné pleskání obutých sandálů, to běžím a sním. Potom se ze snu probouzím, ale úsměv na rtech a hřejivý pocit zůstanou. Těším se na další běh, těším se na život, těším se co mě čeká. Těším se z toho co jsem zažil, cítím že žiju. 

Kterak kamarádka noviny četla a účast na běžecké akci do kopečku vymyslela

     Krátké pojednání o kopečku zvaným Kunětická hora jsem napsal minule, proto plýtvat nebudu místem a půjdu k věci. V novinách Pernštejn, které obvykle nečtu, se kamarádka Hanka dočetla o 128. Kondičním běhu na Kunětickou horu a napadlo ji zúčastnit se této malé akce. S radostí jsem přislíbil účast, protože jsem nedávno s „Kuňkou” zápasil a těšil se kdy kopeček znovu okusím. Slíbil jsem, že zjistím podrobnosti na akci datovanou k 6. červnu na 18:00 hodin. První kámen úrazu byl, že strejda Google sice nalezl zmínky o kondičním běhu na Kuňku, ale staršího data. Hledal jsem na webu v kalendáři běžeckých akcí a nenalezl pro jistotu nic. Nakonec jsem stáhl elektronickou verzi novin Pernštejn a zmínku o akci našel s poznámkou, že běh pořádá Běžecký klub Pardubice. Přes web klubu jsem telefonicky kontaktoval činovníka, který mi sdělil pár informací navíc. Nejedná se o žádný mamutí podnik, je to spíš nadšenecký běh sportovců a jak bych řekl já „hobíků” z okolí. Podle výsledkové listiny staršího ročníku mi bylo jasné, že se budu držet hodně vzadu, časy předních umístění jsou pro mě z říše pohádek a divů. Nějací ti výkonnostní sportovci se akce evidentně zúčastňují. No nic, třeba se tam neztratíme a nejde o to oslňovat, ale udělat si příjemný sportovní večer. Při plánování se o akci doslechl kolega Zdeněk z SDH, také dobrovolný to hasič a byli jsme domluveni na účasti ve třech.

     Ve středu 6. června jsme si domluvili sraz na Cihelně v Pardubicích na 17:30 hodin. Nakonec jsme se tam nedočkavě sešli dříve a pokukovali poblíž koupaliště po sportovcích, abychom nepropásli místo startu. Manželka nás párkrát vyfotila hlavně pro srovnání běžecké obuvi, neboť jsem byl prozatím jediný exotického druhu v sandálech. Jak jsem později zjistil, tak u toho zůstalo. Nakonec manželka odešla s dětmi na lanovou dráhu a my ve třech vyšli za sportovně oděnými pány. Na startovišti jsem se zaregistrovali, připnuli startovní číslo a pán z běžeckého klubu nám vysvětlil trasu. Jednoduše po zelené trase do obce Brozany a Ráby, pod kopcem správně trefit stezku u trafostanice, kde se má odbočit doprava a po svahu a schodech doběhnout ke hradní studni. Potom po asfaltu zpět dolů k parkovišti, odbočit vlevo a napojit se na stejnou trasu zpět. Jasně jsem pochopil, že nesmím zpustit z očí alespoň jednoho veterána, abych náhodou nezabloudil. Postupně se scházeli další běžci. Jeden pán staršího věku než já se mě slušně s úsměvem zeptal zda hodlám ve své obuvi běžet celou trasu čítající něco málo přes deset kilometrů. Já přisvědčil s dodáním, že nemíním trhat rekordy a spíše běhám pomalu. Tak jsme chvíli pohovořili o tom, že běhává desítky na různých akcích po republice a dnešní běh má mými slovy jako rozcvičku a protažení. Mezitím se scházeli další běžci a někteří pokukovali po mé „běžecké” obuvi. Většinou se navzájem všichni znali a celkem se nás sešlo asi 40 běžců převážně mužů. Účastnily se pouze dvě ženy, z toho jedna byla kamarádka Hanka.

     Po registraci všech zúčastněných jsme nedočkavě pokukovali po čase a těšili se až si zaběháme. Z mého pohledu se prostě v klidu budeme držet vzadu a užijeme si to mezi hobíky. Po startu bylo vše jinak. Celá skupinka běžců vystřelila a zařadila rychlost. S myšlenkou „hlavně to nepřepálit” mě chytla startovní horečka a snaha alespoň zadní běžce neztratit. Ponořili jsme se po pěšince do porostu  kolem slepého ramene Labe a za sebou jsem slyšel Zdeňka a dále vzadu Hanku. S očima přilepenýma na záda běžce staršího tak odhadem o dvacet let jsem běžel. Snažil jsem se držet tempo a neztrácet, abych pod kopcem nebloudil. Když jsme vyběhli na polní stezku, spatřil jsem dlouhý štrůdl s čelem předních běžců v dáli. Já se soustředil na dýchání, rovná záda a cupitání mezi kameny. Udržoval jsem si tempo, ale v duchu jsem si říkal „běžím moc rychle na to, že mě čeká kopeček.” Nakonec jsem staršího běžce předběhl a udržoval si souvislé tempo, při vběhnutí na asfalt v Brozanech si v klidu poťapkával s typickým zvukem sandálů <plesk a zase ples>. O Zdeňkovi a Hance jsem v tu dobu už nevěděl. V ruce jsem měl lahvičku s osolenou tekutinou (můj drink z čaje, soli a minerálky), v ledvince pár sušených meruněk a hroznový cukr na kopeček. Musím říct, že se mi zase tak moc dobře neběželo. Nechtěl jsem běh přepálit, ale ani běžet pomalu, protože jsem neznal cestu. O kopečku jsem měl jenom tušení co mě čeká. Proto jsem pořád před sebou sledoval běžce. Hlavní skupinka byla někde v dáli vpředu. V Rábech běžec přede mnou odbočil doprava a já zaregistroval zmíněnou trafostanici, což je pěkná malá zděná věžička. Potom začalo stoupání, na které nejsem zvyklý. Pomyšlení na nějaké focení trasy mobilem jsem zapudil. Na to nebyl čas. Představa  pohodového běhu s pokecáním se dávno rozplynula na startu. Kopeček stoupal, má frekvence sípání taky. Posunoval jsem se krátkými krůčky a zadní běžec, kterého jsem na chvíli předehnal se zařadil přede mně. Hlavně ho neztratit z očí, to byla má jediná myšlenka. Chvílemi se běželo po vrstevnici, kde jsem si při běhu odpočinul a potom zase do kopce a nakonec po kamenných schodech. Z minulého běhu vím, že Kuňka není ani pro běhání příliš vysoká, takže i pro nezkušeného běžce se dá skoro na jeden zátah vyběhnout. Jenom se člověk pořádně zapotí. Na chvíli jsem pár metrů zvolnil a přešel do chůze, ale pod vrcholem stoupání opět zařadil běh a dostal se nad úroveň hradní studny. Kolega běžec přede mnou už sestupoval, ale tady to znám a šlo mi jedině o to nepropásnout další odbočení, abych se neodklonil od trasy. Na lavičce seděla parta mladíků v hippies stylu, která se evidentně divila mé obuvi. Jeden z nich na mě zavolal, že ta parta čtyřiceti běžců už tudy proběhla. V tu chvíli jsem tiše proklínal mé označení startovním číslem 2, jedničku naštěstí neměli. Ale copak mě může rozhodit parta neběžců sedících na zadku? Ani náhodou, na to jsem měl povznesenou náladu. Teď jsem odpočíval a čerpal síly při klusání z kopečka. Dokonce jsem na chvíli přivřel oči a roztáhl ruce jako pták, cítil jsem se svobodný. Po seběhnutí k parkovišti jsem odbočil na lesní cestičku a napojil se na původní stezku kudy jsem stoupal. Málem jsem ji nepoznal. Je to ale rozdíl vnímání pohledu při námaze u vybíhání do svahu a  stejnou cestou opačným směrem, pomyslel jsem si. Vpředu jsem viděl běžce, se kterým jsme si měnili pořadí, vzdáleného asi 150 m. Řekl jsem si, že ho pomalu cestou zpět zkusím dohnat a vcelku svižně si uvolněný klusal zpět do cíle. Po pár zatáčkách jsem pochopil, že nemám koho dohánět, neboť chlapi přede mnou to rozpálili a já nehodlal cestou kolabovat. Holt to nejsou obyčejní hobíci, ale jak jsem později v cíli zaslechl, tak maratonci a jiní nadšení běžci, kteří toho za svůj život naběhali víc než dost. Já se svou mírnou nadváhou a pohodovým během se s nimi měřit nemohl. Při běhání opravdu na věku nezáleží. Zařadil jsem pro sebe svižné tempo a závěrečný terén po klikatící se pěšině mezi stromy vychutnával. Tady jsem věděl na čem jsem a mohl vychutnávat terénní běh mezi kameny. Do cíle jsem doběhl třetí od konce. Dostal jsem se pod jednu hodinu jak jsem doufal a čas 54:56 minut považuji v mém případě za příjemný úspěch. Počkal jsem na přátele a společně si vyprávěli čerstvé zážitky. Nakonec jsem vyzvedl rodinku u lanového centra, kde si to užily po svém děti. Byl to hezký večer pro všechny a na Kuňku se určitě zase vrátíme. Už vymýšlíme trénink na zářijový kondiční běh, v mém případě to znamená běhej a hobluj kopeček.

     Nakonec jedno malé poučení i podle rad zúčastněných zkušených běžců. Na desetikilometrový běh při závodě nemá smysl brát ledvinky a jinou zátěž, kamarád dokonce běžel s batůžkem vybaveným vakem na vodu. Cestou jsem skoro nestíhal ani pít a na nějaké rozbalování hroznového cukru a hrabání se v ledvince nebyl čas. Tak příště už bez zbytečné zátěže.

Kopeček aneb nekuňká jenom žába

Okolí Pardubic je placka, řečeno zeměpisně spisovně rovina. Na té rovině nedaleko Pardubic je kopec, kterému se říká hora. Přesný název zní Kunětická hora a je dominantou Pardubicka. Na Kuňce, jak říkávají místní, je hrad nebo tvrz, říkejte tomu jak je libo. Krásně poeticky je to napsáno o kopečku, který převyšuje své okolí. Kuňka je oblíbeným turistickým místem a na úpatí jsou kratochvíle pro děti i dospělé. Taky je to hezký stoupák ten kopeček. Takže jasná výzva pro mě jako běžce hobíka. V plánování trasy jsem měl díky cyklistickému průzkumu jasno. Z našeho malého městečka Lázně Bohdaneč se svezu trolejbusem do Pardubic k Labi, kde vede cyklistická stezka až ke Kuňce. Já však stezku při odbočování k vísce Ráby opustím a pěšinou poběžím dál podél Labe do vísky zvané Kunětice a pokusím se během zdolat Kuňku. Poté seběhnu k silnici a zmizím pěšinou v lese dokud nedoběhnu k obci Stéblová a zadem do Bohdanče. 

V květnu desátého dne jsem se rozhodl, že je pravá chvíle a chuť. Vzhledem k délce trati jsem vyloučil sandály a obul po delší době obuv. Odvedl jsem dítě do školky a odjel trolejbusem do Pardubic k Labi. Modré nebe slibovalo hezké prosluněné počasí. Taky sluníčko začalo hezky hřát. Vybavený lahví s vodou v batůžku a druhou lahví v ruce jsem došel k řece a nejprve se rozcvičil a zahřál.  Potom jsem se rozběhl po asfaltové cyklostezce směrem k Cihelně podél Labe. Ráno nebyl silný provoz cyklistů a bruslařů což mi vyhovovalo. Hladce jsem klusal a brzy opustil cyklostezku a teprve teď si vychutnával běh mimo asfalt. Na polní cestičce proti mně vyběhl zajíc a chvíli poskakoval na jednu a druhou stranu než se rozhodl kudy mě obejde. Byla radost jej pozorovat a důvod k zastavení a doplnění tekutin. Ve stínu stromů jsem pokračoval a byl rád, že na mě chvíli slunce nesvítí. Byl to spíš letní než jarní den.

Krok za krokem jsem doběhl do Kunětic kde jsem se na chvíli musel smířit se silnicí a stavebním terénem.  Spravovali zde chodník a byla to spíš překážková dráha mezi asfaltem silnice s auty a rozestavěným torzem chodníku. Ale brzy jsem odbočil do uličky a blížil se k ranči s loukou a výhledem na Kuňku. Tady už začalo mírné stoupání.

Při běhu jsem se kochal výhledem na dominantu Pardubicka a těšil se na stoupák, který mi dá zabrat. Musím podotknout, že kopečky nemám kde trénovat, takže na takové i když krátké krpály nejsem zvyklý. Vystoupal jsem mírný svah kolem koní na louce a dostal se na cestu podél Kuňky. Přehlédl jsem odbočku na stoupák po červené trase a po cestě běžel podél kopce, ale nechtěl jsem se vracet, protože jsem věděl, že se nahoru stejně dostanu. Při nejbližší možnosti jsem odbočil a příkrou pěšinou po louce stoupal do kopce k asfaltce, která vede k hradu. Tady jsem už dostával zabrat a potkal rodinku na výletě, která na mě zůstala zírat. Sluníčko do mě pražilo a já si vychutnával pot a dřinu. Začal jsem lapat po dechu a vybavil se mi živě letošní výcvik s dýchací technikou ve věžičce v pardubické hasičárně, který jsem absolvoval jako dobrovolný hasič. Musel jsem přejít na chvíli do chůze a popadnout dech. Potom jsem se znovu rozběhl a pokračoval k hradní studni. Tady jsem znovu vydýchal a ještě si dal stoupák mezi hradbami k bráně a vstupu do areálu. Před pokladnou jsem zastavil, protože jsem neměl v úmyslu se na hradě zastavit k návštěvě. To ponechám na výlet s dětmi. Otočil jsem se a seběhl dolů zpět ke studni.

 U studny jsem se napil vody, protáhl nohy a zkontroloval trasu, která podle mobilu s GPS ukazovala že jsem na desátém kilometru. Pokochal jsem se okolím a vyfotil mobilem pár fotek. Cítil jsem se skvěle.

Počal jsem klusat z kopečku směrem dolů k silnici. Dole jsou ohrady s kozami a chvíli jsem sledoval ohromného pštrosa, který radostí že mě vidí počal klovat do drátěného plotu. Nakonec jsem se s ním rozloučil a ze silnice odbočil na lesní cestu do ticha lesa. Udržoval jsem si pohodové tempo, na čase mi nezáleželo. Jenom jsem vnímal okolí a vychutnával si ten okamžik. Jenom já, příroda a mé myšlenky. Takhle mi ubíhala trasa a v jednom místě jsem narazil na krásnou lesní cestu s vůní šišek a pryskyřice. Sluníčko hřálo a já zažíval katarzi. Na odpočívadle jsem doplnil tekutiny, dolil vodu do malé lahve v ruce. Batůžek s vodou už byl pořádně odlehčený. Byl jsem rád, že jsem si vody vzal víc, protože sluníčko neúprosně hřálo. Akorát jsem začínal mít pocit, že mi budou v břiše kuňkat žáby. Pokračoval jsem dál během a náhle les opustil a dostal se o něco blíž k civilizaci. Vyhlížel jsem pomalu železniční trať, kterou mám překročit do Stéblové, ale jak jsem později zjistil, byla o několik kilometrů dál. Běžel jsem po vyhřátém asfaltu na slunci a tady počal být běh trochu úmorný. Nakonec dalším lesíkem jsem doběhl k trati a běžel do Stéblové, kterou jsem proběhl a odbočil do lesa. Byl jsem v poslední fázi trasy a čekal mě beton do Bohdanče. Na louce za Stéblovou jsem podle mobilu zjistil, že jsem pokořil půlmaraton. Protože mi odcházela baterie a já chtěl mít hlavní část trasy zadokumentovanou, tak jsem trasování ukončil. GPS je hrozný žrout energie. Od této chvíle jsem dostal krizi. Začala se projevovat moje chyba, kterou jsem si zprvu neuvědomil. Na delší trasy sebou obvykle beru zdroj energie jako například hroznový cukr, taky banán by se hodil. Vodu jsem si nepřisolil a začal jsem strádat. Taky to byla moje první trasa delší než půlmaraton a bylo velké horko. Protáhl jsem nohy a pokračoval střídáním běhu a chůze. Takto jsem dorazil do Bohdanče a akorát se potkal se starším synem, který vyšel ze školy. Užil jsem si menší očistec po běhu, protože nejhorší fáze nastala po zastavení. Ale vše zlé přejde a dobré zůstává. Druhý den jsem vyklusal pět kilometrů a následující den dalších pět kilometrů, cítil jsem se jako bych těch 25 kilometrů dva dny před tím ani neběžel. Těším se až si trasu někdy zaběhnu znova, ale lépe vybaven. Za pár dní se zúčastním Kondičního běhu na Kunětickou horu a opět ochutnám ten kopeček.

Ten správný pocit z běhu

Nepamatuji si kdy jsem měl při běhání naposledy sluchátka v uších s puštěnou muzikou. Tím jsem na poslouchání hudby nezanevřel, ale proč se připravovat o poslech okolní přírody. Včera jsem dostal chuť si  zaběhat krátký výlet do přírody. Do ledvinky jsem přibalil trochu rozinek a sušených meruněk a lahvičku s vodou uchopil do ruky. Protože bylo po dešti a sluníčko nepálilo, vzal jsem si jenom půllitrovou láhev. Napil jsem se doma vody, uvázal Huaraches a pomalým tempem se rozběhl vstříc přírodě. 

S Huaraches zatím běhám vzdálenosti do 10 km, ale dneska jsem se cítil navíc. A když, tak se vždy můžu kousek projít. Pomalu jsem klusal a noha míjela nohu v krátkých krocích. Jak řekl Caballo Blanco „když můžeš mezi dvěma kameny udělat dva kroky, udělej tři.” Cestou jsem potkával výletníky na kole i pěšky. Než jsem vyběhl z lesíku u Živanic, potkal jsem v protisměru běžce, se kterým jsme se pozdravili a on zvědavým pohledem změřil mou obuv. Já pokračoval dál a za Neratovem kolem vojenské střelnice se ponořil do lesa a mezi rybníky. Sám se svými myšlenkami obklopen lesem a jeho písní. V korunách stromů šuměl vítr, ptáci se překřikovali a občas něco zašustilo v křoví. V rybnících sem tam zašplouchala voda jak se kapři mrskali a chytali potravu. A v tom šepotu já sám běžel co noha nohu mine. U hřbitova poblíž rybníku Trhoňky na desátém kilometru jsem dozobal rozinky a do úst vzal poslední sušené meruňky a vydal se další lesní cestou zpět. Občas jsem zpomalil na kamenech a klusal dál. 

Mezi rybníky Skříň a Rozhrna jsem proběhl cestičkou a kochal se okolní krásou. Když jsem před Neratovem vyběhl na louku, jenom jsem přivřel oči a zasnil se. Cítil jsem intenzívní vlahou vůni trávy, poslouchal cvrkot kobylek, tráva mě hladila po nohách a já se cítil uvolněný a šťastný. Vracel jsem se naplněný energií z okolní přírody. K domovu jsem doběhl po dvou hodinách krásných zážitků. Uběhnutou trasu znám, ale poprvé jsem ji běžel se sandály a posunul se na sedmnáct kilometrů. Brzy mě čeká akce Kondiční běh na Kunětickou horu z Pardubic, tak jsem tento výlet trochu pojal jako kondiční přípravu. Sice mě čeká jenom deset kilometrů, zato s pěkně příkrým kopečkem. Ale o tom jindy.  

Jak se mi vyplatilo poškodit tenisky

O knize Born To Run nemá smysl psát, i Miloš Škorpil ji pokládá za studnici moudrosti k běhu. A od českého gurua běhání je to myslím dostatečné doporučení. O samotném bosonohém běhu jsem však již četl dříve, samotná kniha však není jen o bosých nohách. Lákalo mě vyzkoušet bosý běh alespoň doplňkově k pravidelnému běhání v obuvi. První pokus byl docela tragický, ostré malé šišky v lese mi doporučily ať se proberu. K tomu vhodných travnatých ploch je v mém okolí poskrovnu. Loni jsem si proto vyrobil své vlastní sandály Huaraches. Objednal jsem si materiál na výrobu podrážek k indiánským mokasínům - kůži z jeleního krku a podle návodu na internetu jsem obkresloval nohy, překresloval, stříhal až do konečného výsledku. Nakonec jsem se koncem léta odhodlal k prvnímu běhu. První metry byly o tom zvyknout si a potom jsem běžel směr les navzdory šiškám. Kamínky jsem samozřejmě cítil. Pln zápalu jsem uběhl 3 km, což jsem neměl dělat, ale až na napětí v lýtkách a achillovce jsem se cítil skvěle. Druhý den jsem to zkusil znovu, ale bylo znát, že je to z mé strany ukvapené nadšení a tudy cesta nevede. Týdenní kulhání mi bylo svědkem.

Jelikož se začalo ochlazovat a podzim se zimou klepali na dveře, vrátil jsem se ke svým běžeckým botám. Jsou to už starší Adidasky, které se částečně na svršku rozpáraly. Při běhání jsem se soustředil na techniku dopadu na přední část chodidla. Čtením článků a rad zkušených bosonohých běžců jsem pochopil, že jsem na počátku běhání v Huaraches udělal chybu a šel jsem příliš na špičku chodidla. Proto jsem se snažil v botách nešpičkovat, ale dopadat více ke středu, tak jak mi to boty dovolily. Přitom jsem zjistil, že namáhám patu, která byla podestlána poctivou tlustou podrážkou, která mi znemožňovala přechod k jiné technice běhu a dostával jsem do paty rázy od dopadu. V jednom videu na Youtube o vývoji New Balance Minimus jsem se inspiroval americkým ultraběžcem Tonym Krupickou a svoje boty na podrážce v oblasti paty seřízl. Manželka jenom obracela oči a nechápala co jsem to za blázna, který si dobrovolně likviduje boty. První nazutí na nohy mě převažovalo na paty, prostě ten kus podrážky tam chyběl a nohy se svou pamětí mi vysílaly přes nervový sytém do mozku, že stojím špatně. Ale zvykl jsem si a začal běhat s dopadáním na přední nebo střední část chodidla. Soustředil jsem se na polohu těla a pomalu se učil. Běhal jsem celý podzim, zimu až do jara.

V Březnu když se oteplilo jsem si řekl, že nadešel čas. Nazul jsem Huaraches, ve kterých jsem chodil přes zimu doma anebo bos. Zaběhl jsem asi 5 km a soustředil se na běhání, došlap a snažil se uvolnit. Postupně jsem běh zařazoval v Huaraches častěji a v současné době po oteplení běhám nejčastěji v sandálech. Běhám pravidelně okolo 5 až 6 km, maximální vzdálenost byla zatím 7,5 km. Sleduji a soustřeďuji se na pocit z běhu, na napínání šlach, abych předešel zranění a snažím se nohy nepřetěžovat. Ale změna stylu běhu v botách se mi vyplatila a přechod na sandály je plynulejší. Poškození tenisek se mi vyplatilo. Na příští zimu plánuji, že si  pořídím boty New Balance Minimus anebo Fivefingers.

Prohlédnutí malého běžce

     Nedávno se mi stalo něco úžasného. V závěru jedenácti kilometrového běhu jsem na desátém kilometru zažil pocit katarze, cítil jsem, že se vznáším a mozek do celého těla vysílal slast. Přiznám se, že už jsem něco podobného zažil, ale poprvé tak intenzivně. Dostávám se do rozpoložení kdy se na každý kilometr běhu těším, běh není jenom pohyb a fyzická zátěž pro mé tělo, ale něco vyššího. Pomalu chápu slova o meditaci při běhu, očištění se od všech negativních emocí. Jsem jenom já, okolní příroda a zase jenom já se svými myšlenkami. Dokonce se mi o běhu i zdá, myslím na něj když neběhám a těším se na další kmitání nohou. Není to fyzická námaha, je to souznění s okolním světem, pohodové psychické rozpoložení a do jisté míry meditace. Je to návrat ke kořenům kdy člověk běhal aby lovil nebo utekl nebezpečí. Když myslím na běh tak cítím štěstí a těším se z něj.

     Začínám chápat proč jsem se k běhu vždy vracel. Když jsem si přečetl knihu Born to run, tak se změnil můj pohled na běhání. Nejde mi o čas ani vzdálenost, jde mi o můj pocit spokojenosti a štěstí. Samozřejmě do jisté míry čím delší běh, tím delší zážitek. Při běhu však musím vše skloubit s mým tělem, poslouchat ho a tím předcházet zranění. Příliš nadšení a rychlý začátek není cesta. Cesta je trpělivost.

Trochu textu k názorům mladých komunistů

Ve zpravodajství na internetu jsem si přečetl s trpkým pocitem článek o prohlášení mladých komunistů (Sdružení mladých komunistů Československa) k úmrtí Václava Havla. "Národe oslavuj! Zemřel Václav Havel, sluha USA, NATO, sudetských Němců a Izraele. Zemřel největší zrádce českého lidu! Zemřel Václav Havel, spoluviník bombardování Jugoslávie, spoluviník vraždy 2500 civilistů. Pryč se zrádci!" Přiznám se, že nemám přehled o komunistických svazech mládeže, pouze okrajově mám o nich povědomí. Dospělí komunisti (myslím ty v poslanecké sněmovně) se od radikálních výroků distancují, ale samotná rétorika předsedy KSČM Vojtěcha Filipa mi přijde i tak dost extrémní nebo přesněji bez historické sebereflexe. Filipova vyjádření k některým historickým událostem v zemi české a moravské mě dokázaly v minulosti nadzvednout. Co ale čekat od komunistů jiného. Ale aktuální vyjádření mladých komunistů k Václavu Havlovi mě nadzvedlo dokonale. Nejen oslavou úmrtí Václava Havla, ale i výroky o sluhovi USA, NATO, sudetských Němců a jak jinak i Izraele. 

To má totiž historickou paralelu. USA a NATO jsou pro komunisty historicky stálý nepřítel číslo jedna. Václav Havel po sametové revoluci vyslovil při rozpadu Varšavské smlouvy myšlenku rozpuštění NATO, to však učinil v době euforie a jisté naivity. Později zřejmě pochopil, že vybrat si mezi tehdy se rozpadajícím Sovětským svazem a nástupnickým nedemokratickým Ruskem anebo západními spojenci je cesta jak zabezpečit jistou suverenitu a bezpečnost mladé demokracie v České republice. Proto se zasadil o náš vstup do NATO a Evropské unie. Z toho však vyplývají závazky pro náš stát a mnoho lidí není ochotno tuto situaci akceptovat. I některé váhavé postoje a vyjádření vrcholných českých politiků byly v kontrastu s názorem a přesvědčením Václava Havla. 

Sudetští Němci = fašisti a zrádci Československé republiky ač buržoazní a tedy zlotřilé. Ale žil v ní přece československý rolnický a dělnický lid. Sudetští Němci ovlivněni Hitlerovou nacistickou propagandou posloužili jako záminka k obsazení československého pohraničí a později jsme stejně byli v Hitlerově plánu k vytvoření nového německého životního prostoru směrem na východ. Tady podíl zfanatizovaných sudetských Němců na rozbití Československa má svůj podíl. Ale proč házet všechny Němce do stejného pytle. Taky zde sehrála svou roli nespokojenost Němců v Republice československé. Četl jsem kdysi článek o tom kterak společný národ Čechů a Slováků ve společném státě jako národnostní menšinu pojmenoval Němce, kterých však bylo více než Slováků (autora článku si nepamatuji). Pro ověření tohoto argumentu ve sčítání lidu v roce 1921 jsem našel údaj o počtu obyvatel československé národnosti 6 774 715 a německé národnosti 3 061 369. V roce 1930 činil počet obyvatel československé národnosti 7 349 039 a německé národnosti 3 149 820. Z toho jsem příliš o poměru zastoupení Slováků a Němců nevyčetl, protože byla evidována československá národnost a teprve po 2. světové válce byla evidována samostatná národnost slovenská. Jedná se však zřejmě o sčítání obyvatel jen v České republice (zdroj práce Gabriely Šamanové - Národnost ve sčítání lidu v českých zemích, odkaz http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100023s_Samanova-narodnost.pdf). Zajímavě se k soužití Němců a Čechoslováků vyslovuje Českobratrská církev evangelická v dokumentu Stanovisko ČCE k problematice vysídlení sudetských Němců (odkaz http://javor.cechove.cz/clanky/stanovisko-cce-vysidleni-sudetskych-nemcu.html) v bodě 1.4. Samotný odsun sudetských Němců z jakýchkoli pohnutek je z dnešního hlediska problematický a byl proveden nehumánně, i zde se však na veřejnosti vedou občas vášnivé spory. Argumenty jak se Němci chovali za 2. světové války (zločiny a genocida) a podíl sudetských Němců na rozbití Československa neobstojí. Zločin a bezpráví se nedá omlouvat způsobenými zločiny a bezprávím. Podotýkám že šlo skoro o třetinu obyvatelstva Československa (vycházím z tabulek práce Gabriely Šamanové, dále údaje se zajímavým čtením na Wikipedii http://goo.gl/zcels). Vystoupení Václava Havla v porevoluční době a jeho omluva za odsun Sudetských Němců byl v tom čase odvážný a humánní krok k nastartování nových vztahů s německým národem. Samotný spor o majetek zabavený nebo spíše ukradený sudetským Němcům je již diskutabilní a nechci ho zde hodnotit. Ke komunistům snad ještě poznámka, že z politického hlediska byla deportace výhodná zvlášť pro komunisty, kteří mohli rozdělováním zkonfiskovaného majetku uplatit své voliče. Také propaganda hrála svou roli, totalitní stát nebo skupina vždy označuje nepřítele, proti kterému se vyhraňuje.

Současná politika Izraele a vztahy v pásmu Gazy je těžké hodnotit, přirovnal bych vztah Izraelců a Palestinců jako obdobně komplikovaný vztah Čechů s Němci, naštěstí v dnešní době již bez násilí. Akorát místo a historické kořeny jsou rozdílné. Nicméně v době vzniku Izraelského státu 14. května 1948 a v následném konfliktu s Arabskými zeměmi tehdy čerstvá Československá republika s novým komunistickým vedením pod direktivou Stalinovou (jinak by to ani nešlo) poskytla pomoc Izraelské armádě formou materiální pomoci a výcviku pilotů a vojáků (výsadkáři a tankisté). Stalin se snažil o vliv v novém Izraelském státě, ale poté co neuspěl, tak se obrátil vstříc k arabským zemím. "Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu1949, sovětská politika navázala pro-arabské stanovisko a začala antisemitskou propagandu." (zdroj Wikipedie). V této době také započal v ČSR Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského (generální tajemník KSČ) po vzoru Stalinistických monstrprocesů. Cílem byla výstraha všem komunistickým státům proti odchylkám od politiky Sovětského svazu. Avšak zatčeni a odsouzeni byli přední politici i s židovskými kořeny. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných byli označeni jako židovského původu. Tím si chtěl Stalin naklonit arabské země. Je jasné, že od toho se odvíjela další propaganda proti Izraelskému státu v komunistických zemích. 

V tomto kontextu chápu vyjádření mladých komunistů k úmrtí Václava Havla pokračováním Stalinovy direktivy a dalších komunistických zcestných propagand. Můžeme se bavit o spolku ultralevicových extremistů, ale když si přečtu v médiích o provázání i když částečném s KSČM, tak je to další z poznatků o tzv. prodemokratičnosti této parlamentní strany. Takzvaní Komsomolci mají blízko ke stalinistickému křídlu v KSČM, které představují místopředseda strany Stanislav Grospič a šéfka pražské organizace Marta Semelová. To cituji ze serveru novinky.cz a pro jistotu se dívám na dnešní datum a v jakém to píšu století. V každém případě JUDr. Stanislav Grospič nepatří mezi umírněné komunisty, naopak mezi radikálnější. Jak se to spojuje s jeho právnickým vzděláním netuším. Podotýkám že hovořím o politické straně, která se nikdy přesvědčivě od své krvavé minulosti nedistancovala. Šéf Komsomolců (Sdružení mladých komunistů Československa) Lukáš Kollarčík vloni kandidoval pro volby do Sněmovny na Zlínsku v čele kandidátky KSČM, nakonec byl odsunut na třetí místo, ale kandidoval (http://goo.gl/vOMs6).

Jak mě politici donutili běhat

     Jeden den jsem si přečetl zprávy na iDnes a shrnul bych to slovy: Kocourek si prý ulil pár drobných (milionů) k mámě před rozvodem. Šéf rozpočtového výboru Pavel Suchánek chyběl na závěrečném hlasování o reformách, protože odletěl sledovat tenisové finále Fed Cupu do Moskvy. Bývalému šéfovi NBÚ a později strategické státní firmy Čepro Tomáši Kadlecovi chodily na bankovní konto ve Švýcarsku desítky milionů. Hejtmani ČSSD plánují volební kampaň, kterou zaplatí stát - vyhlásí v den voleb krajská referenda aby nalákali voliče a ušetřili vlastní stranickou kapsu. Ministr školství Dobeš chce rozkastovat děti na ZŠ zkouškami v pátém a devátém ročníku.

     Tak nevím, buď byl apríl až na podzim, anebo čtení denních zpráv je pouze pro otrlé občany. Zvedl se mi z toho tlak a šel jsem to vyběhat (rozdýchat) do lesa. Při běhání si vyčistíte hlavu, přijdete na jiné myšlenky a vyplavujete endorfiny. Endorfinům se říká hormony štěstí, protože se uvolňují do mozku a způsobují dobrou náladu, pocity štěstí. Ve své knize Born To Run popisuje autor Christopher McDougall, že v dobách krize v USA se zvýšil počet lidí, kteří začali běhat. Můžete mít den blbec, ale když se donutíte k běhu, tak se uvolníte a zažijete radost. Ale potom se se vrátíte do reality a problémy, které se vás týkají musíte řešit. Ale ten pocit štěstí, který jste zažili při střídání jedné nohy za druhou vám nikdo nevezme. Co ale s problémy, které nemůžeme sami přímo ovlivnit? Jako je například někde v Praze sedící politická klientelistická "elita". A nemusí být nutně v Praze, pořád čtu o zkorumpovaných politicích a úřednících v městech a obcích. Občanskou společnost na ně! Každý není rodilým mluvčím a organizátorem, ale každou dobrou věc je potřeba podpořit. Vždyť i podpis pod peticí už ukazuje náš hlas. Máme sociální sítě, které dokážou spojit názory a umožňují v daleko širším okruhu organizovat protesty. Poslední volby ukázaly něco co tu dlouho nebylo, lidé se zvedli a dokázali pohrozit politikům. Ti zřejmě očekávají, že se jako ovce zase semkneme do stáda a skloníme hlavu. Proto doufám, že příští volby opět ukážou, že rozhodují hlasy občanů a prázdnými slogany z billboardů se krmit nenecháme. Mezi volbami je však doba, o kterou jde politikům především a je třeba, aby slyšeli kritiku a pocítili zpětnou vazbu od občanů. Jinak si naši demokracii ani nezasloužíme. O to víc si cením vystoupení od organizací jako je např. Transparency International a dalších. Podpořme je a se svým hlasem při volbách nakládejme odpovědně. A vlastně mě ani ti politici nedonutili běhat, protože běhám pro své zdraví a radost.

Právo vraha na smrt

     Jindřich Šídlo ve svém komentáři http://goo.gl/64AJ0 na iHned mě nemile překvapil. Očekával bych od hlavního komentátora iHned trochu vice liberálního smýšlení a ne argumentaci o válce a spravedlivém odstřelu Norského teroristy. Policie v demokratických zemích nemá za úkol popravovat vrahy, ale tyto osoby dopadnout a po vyšetření všech skutečností dodat k soudu, který má vykonat (světskou) spravedlnost. Jiná alternativa není a to ani při argumentaci válkou. Samotné vedení války není cíleno na samotné zabíjení vojáků protivníka, ale pro dosažení a vynucení politických potažmo vojenských nebo ekonomických cílů. Pokud bychom začali zabíjet ve válce pro samotný argument zabíjení a vraždění, tak se válka zvrhne v genocidu. A to už není válka jako prodloužená ruka politiky, je to vraždění bez skrupulí a pravidel často s rasovým nebo etnickým podtextem. Ve válce umírají lidé, ale kdybychom se řídili vendetou, tak se vystřílíme a to není cílem války, jedině genocidy a etnických čistek. Ještě k práci samotné policie, pokud se samozřejmě pachatel v tomto případě vrah nebo terorista odmítá vzdát, klade ozbrojený odpor anebo bezprostředně ohrožuje lidské životy a zdraví, je samozřejmě možné a nutné použít zbraň. Ale ne když se pachatel vzdá jako to bylo v Norsku na ostrove Utôya.

     Reaguji sice opožděně, ale myslím si, že můj názor je aktuální i v jiných případech. Pouze můžete souhlasit anebo nesouhlasit.

Harry

     Nepamatuji si kdy přesně proběhla první vlna Potterovské mánie v České republice, přece je tomu jen pár let nazpět. Ale vybavuji si svůj pobavený úsměv, když jsem knihu Harryho Pottera uviděl u švagra, dospělého to chlapa. Považoval jsem příběh o malém kouzelníkovi za dětskou pohádku a představa čtení příběhu mi přišla úsměvná. Diví se ten kdo neví. Nejprve jsem shlédl film v televizi a zaujal mě příběh, který se mi líbil. Avšak film je pouhým vizuálním ztvárněním části obsahu knihy a většinou platí pravidlo, že literární předloha film předčí. Kniha je prostě bohatší a čtenář pracuje se svou fantazií.  Tak jsem se časem dostal svou zvědavostí k četbě příběhu o Harrym Potterovi. Nejprve k souboru různých překladů, které jsem ve formě elektronických knih četl na malém displeji komunikátoru. Nakonec jsem si pořídil oficiální edici s překladem bratří Medků a čtu nyní celou sérii podruhé. Ale už při prvním setkání jsem pochopil oblíbenost Harryho Pottera. Autorka Joanne Rowlingová vytvořila a popsala úžasný svět čar a kouzel s mnohdy humorným propojením s mudlovským (rozuměj běžným lidským) světem. Náhradní rodina Dursleyových po smrti Harryho rodičů, která se drží své zásady nevybočovat z šedi "normální" rodiny je naprosto v ostrém protikladu s bláznivým světem čar a kouzel. Naproti tomu kontrastuje chování čistokrevných kouzelníků k mudlovskému světu se vší technikou, kterou kouzelníci nepotřebují a jejich snaha splynout mezi lidmi potrhlými obleky a výstředním chováním (chápané jako normální) a tím se utajit. To vyvolává spoustu humorných situací, které jsou kořením příběhu o boji malého chlapce s černokněžníkem lordem Voldemortem, pánem zla. Jenom třeba nadšení pana Weasleyho, otce Harryho kamaráda Rona, pro všechny důmyslné technické vynálezy k usnadnění života lidí vyvolává úsměv. Vybavuje se mi naprosto humorná historka o údivu rodiny Weasleyových zvyklých za pomoci letaxového prášku cestovat krbem, když skončí v zazděném krbu u Dursleyových, protože používají jeho elektrickou náhradu. 

      Od prvního dílu očima chlapce, který má čarodějné schopnosti po svých rodičích, kteří byli zavražděni černokněžníkem Voldemortem, postupně poznáváme celý svět kouzelníků. Zde se projevuje fantazie autorky a její smysl pro humor, ale také napětí. Centrem dění je především Bradavická škola pro mladé kouzelníky, ale postupně se dobrodružství rozšiřuje i na jiná místa a poslední díl se převážně děje mimo Bradavice. Tento sedmý díl je nejtemnější a vrcholí zde zápas dobra se zlem. Přitom čtením jednotlivých dílů mě napadá jak vlastně Joanne Rowlingová celý příběh vymyslela. V předchozích dílech jednotlivé zprvu ne zcela důležité poznatky a jiné náznaky rozvádí v dalších pokračováních a celé tajemství je rozpleteno až v závěrečném sedmém díle. Skoro autorku podezírám, že celou základní kostru příběhu především s tajemstvím lorda Voldemorta od počátku vymyslela a pomalu v průběhu deseti let ji odhalovala v dobrodružstvích Harryho Pottera se svými věrnými kamarády. Temný příběh o vzestupu a pádu pána zla lorda Voldemorta by vydal na samostatný příběh. K tomu však v sedmém díle jsme svědky odhalování minulosti o kouzelníkovi Brumbálovi, řediteli Bradavic, který je protikladem vůči lordu Voldemortovi. A na konci příběhu jsme ještě konfrontováni obratem v pohledu na zápornou postavu profesora Snapea, který znepříjemňoval úžasný pobyt Harryho Pottera na Bradavické škole. 

       K tomu všemu Joanne Rowlingová v příběhu předvedla i svůj smysl pro sport a kouzelnický famfrpál by chtěl naživo vidět asi každý. Ne náhodou byla vydána i krátká samostatná kniha o tomto sportu s názvem Famfrpál v průběhu věků, která je vlastně několikrát v příběhu zmíněná a je k zapůjčení v Bradavické školní knihovně. Poučnou kapitolou je samozřejmě historie závodních košťat. Závěrem můžu jen říct, že jsem nečetl žádný rozhovor s autorkou Joanne Rowlingovou a nevím jak se ke vzniku příběhu vyjádřila. Znám samozřejmě historku kterak první díl napsala částečně po kavárnách, ale to je tak vše. I když pohádka o chudé autorce, která knihami o malém kouzelníkovi k bohatství přišla, se možná jednou dočká také hollywoodské verze. Harry Potter je pro mě příjemná odpočinková četba pro volnou chvíli a věřím, že se časem k ní vrátím. 

Hurá, už mám taky ten Kindle

     S elektronickými knihami (ebooky) jsem se seznámil už před několika lety. Zprvu jsem začal číst na pidi displeji mobilního telefonu Sony Ericsson W810i. Dnes na to vzpomínám s úsměvem, ale já na tom přečetl celou ságu o zaklínači od Sapkowskiho a další ebooky. To spolu s mobilním internetem ovlivnilo můj výběr dalších telefonů s požadavkem na větší displej, logicky smartphony. Později jsem se dozvěděl o elektronickém papíře a čtečkách od Amazonu. Při zemi mě vždy držela cena, ale bylo mi jasné, že se jednou snad dočkám. Nakonec se Amazon pustil v Americe zřejmě do cenové války s konkurencí a představil Kindle 3. Za cenu 139 $ (verze pouze s Wi-Fi) se sympatickými rozměry jsem spatřil svého favorita. Přečetl jsem si několik recenzí a prvních zkušeností v Česku a začal jsem opatrně manželku připravovat na investici. Na dotaz co s tím budu dělat já odpověděl, že jenom číst. Nechápavý pohled mluvil za vše, ale já se začal pomalu těšit na Ježíška jako malé dítě. Nakonec se to trochu zvrtlo, ale v lednu letošního roku jsem se stal majitelem nového Kindlu.

     K popisu nemám co dodat, na internetu je recenzí a zkušeností přehršel. Snad jenom doporučím výbornou recenzi na Linux Expres . Celé zařízení stojí na 6" displeji s E-Ink technologií a to se musí vidět na vlastní oči.  Poprvé jsem Kindle ještě před zakoupením zahlédl krátce v metru a udělal na mě velký dojem. A jak se na něm tedy čte? Prostě skvěle. Nejde jenom o displej s výborným kontrastem, ale pokud je knížka dobře převedená do ebooku s funkčními odkazy v textu (vysvětlivky a poznámky např. v odbornější literatuře), tak odpadá listování. Najedu kurzorem na odkaz, který mě navede ke konkrétní poznámce a potom se vrátím zpět k rozečtenému textu. Jednoduché a rychlé. K textu můžu přidat poznámku, část textu zvýraznit a uložit, případně sdílet na Facebook nebo Twitter (v mém případě připojením přes Wi-Fi). Na Kindlu ale nemusím číst jenom ebooky. Aktualne.cz nabízí každé ráno ke stažení vybrané zpravodajství přímo pro Kindle, četl jsem i o skriptech umožňující přístup ke zpravodajství E15 nebo iDnes (nezkoušel jsem). Internetový magazín VTM každý pátek nabízí souhrn článků za uplynulý týden. Když jsem doma, tak ráno po sedmé hodině se připojím přes Wi-Fi ke svému Kindle účtu (uzivatel@Kindle.com) a stáhnu zprávy aktualne.cz, které si u kávy přečtu. Samozřejmě odebírám VTM a přes výbornou internetovou službu Instapaper formátované vybrané články z webu, na které chci mít klid. 

    Vlastně už teď Kindle nadmíru splnil má očekávání a s navazujícími službami mi umožňuje v klidu číst nejenom knihy, ale i vybraný webový textový obsah i s náhledy obrázků. To vše samozřejmě v černobílém formátu s 16 stupni šedi. Nejvíce mi to připomíná noviny v malém formátu. Jediný zádrhel je problém s chybějícím obchodem a podporou prodeje českých ebooků. Pro Amazon jsme zřejmě malý trh a ochota nakladatelů v Česku vydávat ebooky není taky zřejmě vysoká zejména z obavy pirátství. Pokud už nějaký internetový obchod existuje, tak bez podpory Kindle. Snad jenom Palmknihy.cz nabízejí formát MOBI, který Kindle podporuje. Jako vždy jsme v tomto směru pozadu za americkým trhem, proto je český čtenář omezen na pololegální šíření ebooků na internetu. Kdo však zvládá číst anglicky má k dispozici obrovskou nabídku Amazonu s jednoduchou koupí a dodáním obsahu během několika minut do svého Kindlu.

     Na závěr můžu říci, že jsem s Kindlem velice spokojený a koupě nelituji. Vybral jsem si zařízení po zralé úvaze a co jsem od něj očekával se mi splnilo. Případnému zájemci ovšem doporučuji ihned zakoupit ochranný obal, přece jenom se nejedná o zařízení za pár korun.