Ten správný pocit z běhu

Nepamatuji si kdy jsem měl při běhání naposledy sluchátka v uších s puštěnou muzikou. Tím jsem na poslouchání hudby nezanevřel, ale proč se připravovat o poslech okolní přírody. Včera jsem dostal chuť si  zaběhat krátký výlet do přírody. Do ledvinky jsem přibalil trochu rozinek a sušených meruněk a lahvičku s vodou uchopil do ruky. Protože bylo po dešti a sluníčko nepálilo, vzal jsem si jenom půllitrovou láhev. Napil jsem se doma vody, uvázal Huaraches a pomalým tempem se rozběhl vstříc přírodě. 

S Huaraches zatím běhám vzdálenosti do 10 km, ale dneska jsem se cítil navíc. A když, tak se vždy můžu kousek projít. Pomalu jsem klusal a noha míjela nohu v krátkých krocích. Jak řekl Caballo Blanco „když můžeš mezi dvěma kameny udělat dva kroky, udělej tři.” Cestou jsem potkával výletníky na kole i pěšky. Než jsem vyběhl z lesíku u Živanic, potkal jsem v protisměru běžce, se kterým jsme se pozdravili a on zvědavým pohledem změřil mou obuv. Já pokračoval dál a za Neratovem kolem vojenské střelnice se ponořil do lesa a mezi rybníky. Sám se svými myšlenkami obklopen lesem a jeho písní. V korunách stromů šuměl vítr, ptáci se překřikovali a občas něco zašustilo v křoví. V rybnících sem tam zašplouchala voda jak se kapři mrskali a chytali potravu. A v tom šepotu já sám běžel co noha nohu mine. U hřbitova poblíž rybníku Trhoňky na desátém kilometru jsem dozobal rozinky a do úst vzal poslední sušené meruňky a vydal se další lesní cestou zpět. Občas jsem zpomalil na kamenech a klusal dál. 

Mezi rybníky Skříň a Rozhrna jsem proběhl cestičkou a kochal se okolní krásou. Když jsem před Neratovem vyběhl na louku, jenom jsem přivřel oči a zasnil se. Cítil jsem intenzívní vlahou vůni trávy, poslouchal cvrkot kobylek, tráva mě hladila po nohách a já se cítil uvolněný a šťastný. Vracel jsem se naplněný energií z okolní přírody. K domovu jsem doběhl po dvou hodinách krásných zážitků. Uběhnutou trasu znám, ale poprvé jsem ji běžel se sandály a posunul se na sedmnáct kilometrů. Brzy mě čeká akce Kondiční běh na Kunětickou horu z Pardubic, tak jsem tento výlet trochu pojal jako kondiční přípravu. Sice mě čeká jenom deset kilometrů, zato s pěkně příkrým kopečkem. Ale o tom jindy.  

Jak se mi vyplatilo poškodit tenisky

O knize Born To Run nemá smysl psát, i Miloš Škorpil ji pokládá za studnici moudrosti k běhu. A od českého gurua běhání je to myslím dostatečné doporučení. O samotném bosonohém běhu jsem však již četl dříve, samotná kniha však není jen o bosých nohách. Lákalo mě vyzkoušet bosý běh alespoň doplňkově k pravidelnému běhání v obuvi. První pokus byl docela tragický, ostré malé šišky v lese mi doporučily ať se proberu. K tomu vhodných travnatých ploch je v mém okolí poskrovnu. Loni jsem si proto vyrobil své vlastní sandály Huaraches. Objednal jsem si materiál na výrobu podrážek k indiánským mokasínům - kůži z jeleního krku a podle návodu na internetu jsem obkresloval nohy, překresloval, stříhal až do konečného výsledku. Nakonec jsem se koncem léta odhodlal k prvnímu běhu. První metry byly o tom zvyknout si a potom jsem běžel směr les navzdory šiškám. Kamínky jsem samozřejmě cítil. Pln zápalu jsem uběhl 3 km, což jsem neměl dělat, ale až na napětí v lýtkách a achillovce jsem se cítil skvěle. Druhý den jsem to zkusil znovu, ale bylo znát, že je to z mé strany ukvapené nadšení a tudy cesta nevede. Týdenní kulhání mi bylo svědkem.

Jelikož se začalo ochlazovat a podzim se zimou klepali na dveře, vrátil jsem se ke svým běžeckým botám. Jsou to už starší Adidasky, které se částečně na svršku rozpáraly. Při běhání jsem se soustředil na techniku dopadu na přední část chodidla. Čtením článků a rad zkušených bosonohých běžců jsem pochopil, že jsem na počátku běhání v Huaraches udělal chybu a šel jsem příliš na špičku chodidla. Proto jsem se snažil v botách nešpičkovat, ale dopadat více ke středu, tak jak mi to boty dovolily. Přitom jsem zjistil, že namáhám patu, která byla podestlána poctivou tlustou podrážkou, která mi znemožňovala přechod k jiné technice běhu a dostával jsem do paty rázy od dopadu. V jednom videu na Youtube o vývoji New Balance Minimus jsem se inspiroval americkým ultraběžcem Tonym Krupickou a svoje boty na podrážce v oblasti paty seřízl. Manželka jenom obracela oči a nechápala co jsem to za blázna, který si dobrovolně likviduje boty. První nazutí na nohy mě převažovalo na paty, prostě ten kus podrážky tam chyběl a nohy se svou pamětí mi vysílaly přes nervový sytém do mozku, že stojím špatně. Ale zvykl jsem si a začal běhat s dopadáním na přední nebo střední část chodidla. Soustředil jsem se na polohu těla a pomalu se učil. Běhal jsem celý podzim, zimu až do jara.

V Březnu když se oteplilo jsem si řekl, že nadešel čas. Nazul jsem Huaraches, ve kterých jsem chodil přes zimu doma anebo bos. Zaběhl jsem asi 5 km a soustředil se na běhání, došlap a snažil se uvolnit. Postupně jsem běh zařazoval v Huaraches častěji a v současné době po oteplení běhám nejčastěji v sandálech. Běhám pravidelně okolo 5 až 6 km, maximální vzdálenost byla zatím 7,5 km. Sleduji a soustřeďuji se na pocit z běhu, na napínání šlach, abych předešel zranění a snažím se nohy nepřetěžovat. Ale změna stylu běhu v botách se mi vyplatila a přechod na sandály je plynulejší. Poškození tenisek se mi vyplatilo. Na příští zimu plánuji, že si  pořídím boty New Balance Minimus anebo Fivefingers.

Prohlédnutí malého běžce

     Nedávno se mi stalo něco úžasného. V závěru jedenácti kilometrového běhu jsem na desátém kilometru zažil pocit katarze, cítil jsem, že se vznáším a mozek do celého těla vysílal slast. Přiznám se, že už jsem něco podobného zažil, ale poprvé tak intenzivně. Dostávám se do rozpoložení kdy se na každý kilometr běhu těším, běh není jenom pohyb a fyzická zátěž pro mé tělo, ale něco vyššího. Pomalu chápu slova o meditaci při běhu, očištění se od všech negativních emocí. Jsem jenom já, okolní příroda a zase jenom já se svými myšlenkami. Dokonce se mi o běhu i zdá, myslím na něj když neběhám a těším se na další kmitání nohou. Není to fyzická námaha, je to souznění s okolním světem, pohodové psychické rozpoložení a do jisté míry meditace. Je to návrat ke kořenům kdy člověk běhal aby lovil nebo utekl nebezpečí. Když myslím na běh tak cítím štěstí a těším se z něj.

     Začínám chápat proč jsem se k běhu vždy vracel. Když jsem si přečetl knihu Born to run, tak se změnil můj pohled na běhání. Nejde mi o čas ani vzdálenost, jde mi o můj pocit spokojenosti a štěstí. Samozřejmě do jisté míry čím delší běh, tím delší zážitek. Při běhu však musím vše skloubit s mým tělem, poslouchat ho a tím předcházet zranění. Příliš nadšení a rychlý začátek není cesta. Cesta je trpělivost.

Trochu textu k názorům mladých komunistů

Ve zpravodajství na internetu jsem si přečetl s trpkým pocitem článek o prohlášení mladých komunistů (Sdružení mladých komunistů Československa) k úmrtí Václava Havla. "Národe oslavuj! Zemřel Václav Havel, sluha USA, NATO, sudetských Němců a Izraele. Zemřel největší zrádce českého lidu! Zemřel Václav Havel, spoluviník bombardování Jugoslávie, spoluviník vraždy 2500 civilistů. Pryč se zrádci!" Přiznám se, že nemám přehled o komunistických svazech mládeže, pouze okrajově mám o nich povědomí. Dospělí komunisti (myslím ty v poslanecké sněmovně) se od radikálních výroků distancují, ale samotná rétorika předsedy KSČM Vojtěcha Filipa mi přijde i tak dost extrémní nebo přesněji bez historické sebereflexe. Filipova vyjádření k některým historickým událostem v zemi české a moravské mě dokázaly v minulosti nadzvednout. Co ale čekat od komunistů jiného. Ale aktuální vyjádření mladých komunistů k Václavu Havlovi mě nadzvedlo dokonale. Nejen oslavou úmrtí Václava Havla, ale i výroky o sluhovi USA, NATO, sudetských Němců a jak jinak i Izraele. 

To má totiž historickou paralelu. USA a NATO jsou pro komunisty historicky stálý nepřítel číslo jedna. Václav Havel po sametové revoluci vyslovil při rozpadu Varšavské smlouvy myšlenku rozpuštění NATO, to však učinil v době euforie a jisté naivity. Později zřejmě pochopil, že vybrat si mezi tehdy se rozpadajícím Sovětským svazem a nástupnickým nedemokratickým Ruskem anebo západními spojenci je cesta jak zabezpečit jistou suverenitu a bezpečnost mladé demokracie v České republice. Proto se zasadil o náš vstup do NATO a Evropské unie. Z toho však vyplývají závazky pro náš stát a mnoho lidí není ochotno tuto situaci akceptovat. I některé váhavé postoje a vyjádření vrcholných českých politiků byly v kontrastu s názorem a přesvědčením Václava Havla. 

Sudetští Němci = fašisti a zrádci Československé republiky ač buržoazní a tedy zlotřilé. Ale žil v ní přece československý rolnický a dělnický lid. Sudetští Němci ovlivněni Hitlerovou nacistickou propagandou posloužili jako záminka k obsazení československého pohraničí a později jsme stejně byli v Hitlerově plánu k vytvoření nového německého životního prostoru směrem na východ. Tady podíl zfanatizovaných sudetských Němců na rozbití Československa má svůj podíl. Ale proč házet všechny Němce do stejného pytle. Taky zde sehrála svou roli nespokojenost Němců v Republice československé. Četl jsem kdysi článek o tom kterak společný národ Čechů a Slováků ve společném státě jako národnostní menšinu pojmenoval Němce, kterých však bylo více než Slováků (autora článku si nepamatuji). Pro ověření tohoto argumentu ve sčítání lidu v roce 1921 jsem našel údaj o počtu obyvatel československé národnosti 6 774 715 a německé národnosti 3 061 369. V roce 1930 činil počet obyvatel československé národnosti 7 349 039 a německé národnosti 3 149 820. Z toho jsem příliš o poměru zastoupení Slováků a Němců nevyčetl, protože byla evidována československá národnost a teprve po 2. světové válce byla evidována samostatná národnost slovenská. Jedná se však zřejmě o sčítání obyvatel jen v České republice (zdroj práce Gabriely Šamanové - Národnost ve sčítání lidu v českých zemích, odkaz http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100023s_Samanova-narodnost.pdf). Zajímavě se k soužití Němců a Čechoslováků vyslovuje Českobratrská církev evangelická v dokumentu Stanovisko ČCE k problematice vysídlení sudetských Němců (odkaz http://javor.cechove.cz/clanky/stanovisko-cce-vysidleni-sudetskych-nemcu.html) v bodě 1.4. Samotný odsun sudetských Němců z jakýchkoli pohnutek je z dnešního hlediska problematický a byl proveden nehumánně, i zde se však na veřejnosti vedou občas vášnivé spory. Argumenty jak se Němci chovali za 2. světové války (zločiny a genocida) a podíl sudetských Němců na rozbití Československa neobstojí. Zločin a bezpráví se nedá omlouvat způsobenými zločiny a bezprávím. Podotýkám že šlo skoro o třetinu obyvatelstva Československa (vycházím z tabulek práce Gabriely Šamanové, dále údaje se zajímavým čtením na Wikipedii http://goo.gl/zcels). Vystoupení Václava Havla v porevoluční době a jeho omluva za odsun Sudetských Němců byl v tom čase odvážný a humánní krok k nastartování nových vztahů s německým národem. Samotný spor o majetek zabavený nebo spíše ukradený sudetským Němcům je již diskutabilní a nechci ho zde hodnotit. Ke komunistům snad ještě poznámka, že z politického hlediska byla deportace výhodná zvlášť pro komunisty, kteří mohli rozdělováním zkonfiskovaného majetku uplatit své voliče. Také propaganda hrála svou roli, totalitní stát nebo skupina vždy označuje nepřítele, proti kterému se vyhraňuje.

Současná politika Izraele a vztahy v pásmu Gazy je těžké hodnotit, přirovnal bych vztah Izraelců a Palestinců jako obdobně komplikovaný vztah Čechů s Němci, naštěstí v dnešní době již bez násilí. Akorát místo a historické kořeny jsou rozdílné. Nicméně v době vzniku Izraelského státu 14. května 1948 a v následném konfliktu s Arabskými zeměmi tehdy čerstvá Československá republika s novým komunistickým vedením pod direktivou Stalinovou (jinak by to ani nešlo) poskytla pomoc Izraelské armádě formou materiální pomoci a výcviku pilotů a vojáků (výsadkáři a tankisté). Stalin se snažil o vliv v novém Izraelském státě, ale poté co neuspěl, tak se obrátil vstříc k arabským zemím. "Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu1949, sovětská politika navázala pro-arabské stanovisko a začala antisemitskou propagandu." (zdroj Wikipedie). V této době také započal v ČSR Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského (generální tajemník KSČ) po vzoru Stalinistických monstrprocesů. Cílem byla výstraha všem komunistickým státům proti odchylkám od politiky Sovětského svazu. Avšak zatčeni a odsouzeni byli přední politici i s židovskými kořeny. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných byli označeni jako židovského původu. Tím si chtěl Stalin naklonit arabské země. Je jasné, že od toho se odvíjela další propaganda proti Izraelskému státu v komunistických zemích. 

V tomto kontextu chápu vyjádření mladých komunistů k úmrtí Václava Havla pokračováním Stalinovy direktivy a dalších komunistických zcestných propagand. Můžeme se bavit o spolku ultralevicových extremistů, ale když si přečtu v médiích o provázání i když částečném s KSČM, tak je to další z poznatků o tzv. prodemokratičnosti této parlamentní strany. Takzvaní Komsomolci mají blízko ke stalinistickému křídlu v KSČM, které představují místopředseda strany Stanislav Grospič a šéfka pražské organizace Marta Semelová. To cituji ze serveru novinky.cz a pro jistotu se dívám na dnešní datum a v jakém to píšu století. V každém případě JUDr. Stanislav Grospič nepatří mezi umírněné komunisty, naopak mezi radikálnější. Jak se to spojuje s jeho právnickým vzděláním netuším. Podotýkám že hovořím o politické straně, která se nikdy přesvědčivě od své krvavé minulosti nedistancovala. Šéf Komsomolců (Sdružení mladých komunistů Československa) Lukáš Kollarčík vloni kandidoval pro volby do Sněmovny na Zlínsku v čele kandidátky KSČM, nakonec byl odsunut na třetí místo, ale kandidoval (http://goo.gl/vOMs6).

Jak mě politici donutili běhat

     Jeden den jsem si přečetl zprávy na iDnes a shrnul bych to slovy: Kocourek si prý ulil pár drobných (milionů) k mámě před rozvodem. Šéf rozpočtového výboru Pavel Suchánek chyběl na závěrečném hlasování o reformách, protože odletěl sledovat tenisové finále Fed Cupu do Moskvy. Bývalému šéfovi NBÚ a později strategické státní firmy Čepro Tomáši Kadlecovi chodily na bankovní konto ve Švýcarsku desítky milionů. Hejtmani ČSSD plánují volební kampaň, kterou zaplatí stát - vyhlásí v den voleb krajská referenda aby nalákali voliče a ušetřili vlastní stranickou kapsu. Ministr školství Dobeš chce rozkastovat děti na ZŠ zkouškami v pátém a devátém ročníku.

     Tak nevím, buď byl apríl až na podzim, anebo čtení denních zpráv je pouze pro otrlé občany. Zvedl se mi z toho tlak a šel jsem to vyběhat (rozdýchat) do lesa. Při běhání si vyčistíte hlavu, přijdete na jiné myšlenky a vyplavujete endorfiny. Endorfinům se říká hormony štěstí, protože se uvolňují do mozku a způsobují dobrou náladu, pocity štěstí. Ve své knize Born To Run popisuje autor Christopher McDougall, že v dobách krize v USA se zvýšil počet lidí, kteří začali běhat. Můžete mít den blbec, ale když se donutíte k běhu, tak se uvolníte a zažijete radost. Ale potom se se vrátíte do reality a problémy, které se vás týkají musíte řešit. Ale ten pocit štěstí, který jste zažili při střídání jedné nohy za druhou vám nikdo nevezme. Co ale s problémy, které nemůžeme sami přímo ovlivnit? Jako je například někde v Praze sedící politická klientelistická "elita". A nemusí být nutně v Praze, pořád čtu o zkorumpovaných politicích a úřednících v městech a obcích. Občanskou společnost na ně! Každý není rodilým mluvčím a organizátorem, ale každou dobrou věc je potřeba podpořit. Vždyť i podpis pod peticí už ukazuje náš hlas. Máme sociální sítě, které dokážou spojit názory a umožňují v daleko širším okruhu organizovat protesty. Poslední volby ukázaly něco co tu dlouho nebylo, lidé se zvedli a dokázali pohrozit politikům. Ti zřejmě očekávají, že se jako ovce zase semkneme do stáda a skloníme hlavu. Proto doufám, že příští volby opět ukážou, že rozhodují hlasy občanů a prázdnými slogany z billboardů se krmit nenecháme. Mezi volbami je však doba, o kterou jde politikům především a je třeba, aby slyšeli kritiku a pocítili zpětnou vazbu od občanů. Jinak si naši demokracii ani nezasloužíme. O to víc si cením vystoupení od organizací jako je např. Transparency International a dalších. Podpořme je a se svým hlasem při volbách nakládejme odpovědně. A vlastně mě ani ti politici nedonutili běhat, protože běhám pro své zdraví a radost.

Právo vraha na smrt

     Jindřich Šídlo ve svém komentáři http://goo.gl/64AJ0 na iHned mě nemile překvapil. Očekával bych od hlavního komentátora iHned trochu vice liberálního smýšlení a ne argumentaci o válce a spravedlivém odstřelu Norského teroristy. Policie v demokratických zemích nemá za úkol popravovat vrahy, ale tyto osoby dopadnout a po vyšetření všech skutečností dodat k soudu, který má vykonat (světskou) spravedlnost. Jiná alternativa není a to ani při argumentaci válkou. Samotné vedení války není cíleno na samotné zabíjení vojáků protivníka, ale pro dosažení a vynucení politických potažmo vojenských nebo ekonomických cílů. Pokud bychom začali zabíjet ve válce pro samotný argument zabíjení a vraždění, tak se válka zvrhne v genocidu. A to už není válka jako prodloužená ruka politiky, je to vraždění bez skrupulí a pravidel často s rasovým nebo etnickým podtextem. Ve válce umírají lidé, ale kdybychom se řídili vendetou, tak se vystřílíme a to není cílem války, jedině genocidy a etnických čistek. Ještě k práci samotné policie, pokud se samozřejmě pachatel v tomto případě vrah nebo terorista odmítá vzdát, klade ozbrojený odpor anebo bezprostředně ohrožuje lidské životy a zdraví, je samozřejmě možné a nutné použít zbraň. Ale ne když se pachatel vzdá jako to bylo v Norsku na ostrove Utôya.

     Reaguji sice opožděně, ale myslím si, že můj názor je aktuální i v jiných případech. Pouze můžete souhlasit anebo nesouhlasit.

Harry

     Nepamatuji si kdy přesně proběhla první vlna Potterovské mánie v České republice, přece je tomu jen pár let nazpět. Ale vybavuji si svůj pobavený úsměv, když jsem knihu Harryho Pottera uviděl u švagra, dospělého to chlapa. Považoval jsem příběh o malém kouzelníkovi za dětskou pohádku a představa čtení příběhu mi přišla úsměvná. Diví se ten kdo neví. Nejprve jsem shlédl film v televizi a zaujal mě příběh, který se mi líbil. Avšak film je pouhým vizuálním ztvárněním části obsahu knihy a většinou platí pravidlo, že literární předloha film předčí. Kniha je prostě bohatší a čtenář pracuje se svou fantazií.  Tak jsem se časem dostal svou zvědavostí k četbě příběhu o Harrym Potterovi. Nejprve k souboru různých překladů, které jsem ve formě elektronických knih četl na malém displeji komunikátoru. Nakonec jsem si pořídil oficiální edici s překladem bratří Medků a čtu nyní celou sérii podruhé. Ale už při prvním setkání jsem pochopil oblíbenost Harryho Pottera. Autorka Joanne Rowlingová vytvořila a popsala úžasný svět čar a kouzel s mnohdy humorným propojením s mudlovským (rozuměj běžným lidským) světem. Náhradní rodina Dursleyových po smrti Harryho rodičů, která se drží své zásady nevybočovat z šedi "normální" rodiny je naprosto v ostrém protikladu s bláznivým světem čar a kouzel. Naproti tomu kontrastuje chování čistokrevných kouzelníků k mudlovskému světu se vší technikou, kterou kouzelníci nepotřebují a jejich snaha splynout mezi lidmi potrhlými obleky a výstředním chováním (chápané jako normální) a tím se utajit. To vyvolává spoustu humorných situací, které jsou kořením příběhu o boji malého chlapce s černokněžníkem lordem Voldemortem, pánem zla. Jenom třeba nadšení pana Weasleyho, otce Harryho kamaráda Rona, pro všechny důmyslné technické vynálezy k usnadnění života lidí vyvolává úsměv. Vybavuje se mi naprosto humorná historka o údivu rodiny Weasleyových zvyklých za pomoci letaxového prášku cestovat krbem, když skončí v zazděném krbu u Dursleyových, protože používají jeho elektrickou náhradu. 

      Od prvního dílu očima chlapce, který má čarodějné schopnosti po svých rodičích, kteří byli zavražděni černokněžníkem Voldemortem, postupně poznáváme celý svět kouzelníků. Zde se projevuje fantazie autorky a její smysl pro humor, ale také napětí. Centrem dění je především Bradavická škola pro mladé kouzelníky, ale postupně se dobrodružství rozšiřuje i na jiná místa a poslední díl se převážně děje mimo Bradavice. Tento sedmý díl je nejtemnější a vrcholí zde zápas dobra se zlem. Přitom čtením jednotlivých dílů mě napadá jak vlastně Joanne Rowlingová celý příběh vymyslela. V předchozích dílech jednotlivé zprvu ne zcela důležité poznatky a jiné náznaky rozvádí v dalších pokračováních a celé tajemství je rozpleteno až v závěrečném sedmém díle. Skoro autorku podezírám, že celou základní kostru příběhu především s tajemstvím lorda Voldemorta od počátku vymyslela a pomalu v průběhu deseti let ji odhalovala v dobrodružstvích Harryho Pottera se svými věrnými kamarády. Temný příběh o vzestupu a pádu pána zla lorda Voldemorta by vydal na samostatný příběh. K tomu však v sedmém díle jsme svědky odhalování minulosti o kouzelníkovi Brumbálovi, řediteli Bradavic, který je protikladem vůči lordu Voldemortovi. A na konci příběhu jsme ještě konfrontováni obratem v pohledu na zápornou postavu profesora Snapea, který znepříjemňoval úžasný pobyt Harryho Pottera na Bradavické škole. 

       K tomu všemu Joanne Rowlingová v příběhu předvedla i svůj smysl pro sport a kouzelnický famfrpál by chtěl naživo vidět asi každý. Ne náhodou byla vydána i krátká samostatná kniha o tomto sportu s názvem Famfrpál v průběhu věků, která je vlastně několikrát v příběhu zmíněná a je k zapůjčení v Bradavické školní knihovně. Poučnou kapitolou je samozřejmě historie závodních košťat. Závěrem můžu jen říct, že jsem nečetl žádný rozhovor s autorkou Joanne Rowlingovou a nevím jak se ke vzniku příběhu vyjádřila. Znám samozřejmě historku kterak první díl napsala částečně po kavárnách, ale to je tak vše. I když pohádka o chudé autorce, která knihami o malém kouzelníkovi k bohatství přišla, se možná jednou dočká také hollywoodské verze. Harry Potter je pro mě příjemná odpočinková četba pro volnou chvíli a věřím, že se časem k ní vrátím.