Okolí Pardubic je placka, řečeno zeměpisně spisovně rovina. Na té rovině nedaleko Pardubic je kopec, kterému se říká hora. Přesný název zní Kunětická hora a je dominantou Pardubicka. Na Kuňce, jak říkávají místní, je hrad nebo tvrz, říkejte tomu jak je libo. Krásně poeticky je to napsáno o kopečku, který převyšuje své okolí. Kuňka je oblíbeným turistickým místem a na úpatí jsou kratochvíle pro děti i dospělé. Taky je to hezký stoupák ten kopeček. Takže jasná výzva pro mě jako běžce hobíka. V plánování trasy jsem měl díky cyklistickému průzkumu jasno. Z našeho malého městečka Lázně Bohdaneč se svezu trolejbusem do Pardubic k Labi, kde vede cyklistická stezka až ke Kuňce. Já však stezku při odbočování k vísce Ráby opustím a pěšinou poběžím dál podél Labe do vísky zvané Kunětice a pokusím se během zdolat Kuňku. Poté seběhnu k silnici a zmizím pěšinou v lese dokud nedoběhnu k obci Stéblová a zadem do Bohdanče.
V květnu desátého dne jsem se rozhodl, že je pravá chvíle a chuť. Vzhledem k délce trati jsem vyloučil sandály a obul po delší době obuv. Odvedl jsem dítě do školky a odjel trolejbusem do Pardubic k Labi. Modré nebe slibovalo hezké prosluněné počasí. Taky sluníčko začalo hezky hřát. Vybavený lahví s vodou v batůžku a druhou lahví v ruce jsem došel k řece a nejprve se rozcvičil a zahřál. Potom jsem se rozběhl po asfaltové cyklostezce směrem k Cihelně podél Labe. Ráno nebyl silný provoz cyklistů a bruslařů což mi vyhovovalo. Hladce jsem klusal a brzy opustil cyklostezku a teprve teď si vychutnával běh mimo asfalt. Na polní cestičce proti mně vyběhl zajíc a chvíli poskakoval na jednu a druhou stranu než se rozhodl kudy mě obejde. Byla radost jej pozorovat a důvod k zastavení a doplnění tekutin. Ve stínu stromů jsem pokračoval a byl rád, že na mě chvíli slunce nesvítí. Byl to spíš letní než jarní den.
Krok za krokem jsem doběhl do Kunětic kde jsem se na chvíli musel smířit se silnicí a stavebním terénem. Spravovali zde chodník a byla to spíš překážková dráha mezi asfaltem silnice s auty a rozestavěným torzem chodníku. Ale brzy jsem odbočil do uličky a blížil se k ranči s loukou a výhledem na Kuňku. Tady už začalo mírné stoupání.
Při běhu jsem se kochal výhledem na dominantu Pardubicka a těšil se na stoupák, který mi dá zabrat. Musím podotknout, že kopečky nemám kde trénovat, takže na takové i když krátké krpály nejsem zvyklý. Vystoupal jsem mírný svah kolem koní na louce a dostal se na cestu podél Kuňky. Přehlédl jsem odbočku na stoupák po červené trase a po cestě běžel podél kopce, ale nechtěl jsem se vracet, protože jsem věděl, že se nahoru stejně dostanu. Při nejbližší možnosti jsem odbočil a příkrou pěšinou po louce stoupal do kopce k asfaltce, která vede k hradu. Tady jsem už dostával zabrat a potkal rodinku na výletě, která na mě zůstala zírat. Sluníčko do mě pražilo a já si vychutnával pot a dřinu. Začal jsem lapat po dechu a vybavil se mi živě letošní výcvik s dýchací technikou ve věžičce v pardubické hasičárně, který jsem absolvoval jako dobrovolný hasič. Musel jsem přejít na chvíli do chůze a popadnout dech. Potom jsem se znovu rozběhl a pokračoval k hradní studni. Tady jsem znovu vydýchal a ještě si dal stoupák mezi hradbami k bráně a vstupu do areálu. Před pokladnou jsem zastavil, protože jsem neměl v úmyslu se na hradě zastavit k návštěvě. To ponechám na výlet s dětmi. Otočil jsem se a seběhl dolů zpět ke studni.
U studny jsem se napil vody, protáhl nohy a zkontroloval trasu, která podle mobilu s GPS ukazovala že jsem na desátém kilometru. Pokochal jsem se okolím a vyfotil mobilem pár fotek. Cítil jsem se skvěle.
Počal jsem klusat z kopečku směrem dolů k silnici. Dole jsou ohrady s kozami a chvíli jsem sledoval ohromného pštrosa, který radostí že mě vidí počal klovat do drátěného plotu. Nakonec jsem se s ním rozloučil a ze silnice odbočil na lesní cestu do ticha lesa. Udržoval jsem si pohodové tempo, na čase mi nezáleželo. Jenom jsem vnímal okolí a vychutnával si ten okamžik. Jenom já, příroda a mé myšlenky. Takhle mi ubíhala trasa a v jednom místě jsem narazil na krásnou lesní cestu s vůní šišek a pryskyřice. Sluníčko hřálo a já zažíval katarzi. Na odpočívadle jsem doplnil tekutiny, dolil vodu do malé lahve v ruce. Batůžek s vodou už byl pořádně odlehčený. Byl jsem rád, že jsem si vody vzal víc, protože sluníčko neúprosně hřálo. Akorát jsem začínal mít pocit, že mi budou v břiše kuňkat žáby. Pokračoval jsem dál během a náhle les opustil a dostal se o něco blíž k civilizaci. Vyhlížel jsem pomalu železniční trať, kterou mám překročit do Stéblové, ale jak jsem později zjistil, byla o několik kilometrů dál. Běžel jsem po vyhřátém asfaltu na slunci a tady počal být běh trochu úmorný. Nakonec dalším lesíkem jsem doběhl k trati a běžel do Stéblové, kterou jsem proběhl a odbočil do lesa. Byl jsem v poslední fázi trasy a čekal mě beton do Bohdanče. Na louce za Stéblovou jsem podle mobilu zjistil, že jsem pokořil půlmaraton. Protože mi odcházela baterie a já chtěl mít hlavní část trasy zadokumentovanou, tak jsem trasování ukončil. GPS je hrozný žrout energie. Od této chvíle jsem dostal krizi. Začala se projevovat moje chyba, kterou jsem si zprvu neuvědomil. Na delší trasy sebou obvykle beru zdroj energie jako například hroznový cukr, taky banán by se hodil. Vodu jsem si nepřisolil a začal jsem strádat. Taky to byla moje první trasa delší než půlmaraton a bylo velké horko. Protáhl jsem nohy a pokračoval střídáním běhu a chůze. Takto jsem dorazil do Bohdanče a akorát se potkal se starším synem, který vyšel ze školy. Užil jsem si menší očistec po běhu, protože nejhorší fáze nastala po zastavení. Ale vše zlé přejde a dobré zůstává. Druhý den jsem vyklusal pět kilometrů a následující den dalších pět kilometrů, cítil jsem se jako bych těch 25 kilometrů dva dny před tím ani neběžel. Těším se až si trasu někdy zaběhnu znova, ale lépe vybaven. Za pár dní se zúčastním Kondičního běhu na Kunětickou horu a opět ochutnám ten kopeček.
