Kterak kamarádka noviny četla a účast na běžecké akci do kopečku vymyslela

     Krátké pojednání o kopečku zvaným Kunětická hora jsem napsal minule, proto plýtvat nebudu místem a půjdu k věci. V novinách Pernštejn, které obvykle nečtu, se kamarádka Hanka dočetla o 128. Kondičním běhu na Kunětickou horu a napadlo ji zúčastnit se této malé akce. S radostí jsem přislíbil účast, protože jsem nedávno s „Kuňkou” zápasil a těšil se kdy kopeček znovu okusím. Slíbil jsem, že zjistím podrobnosti na akci datovanou k 6. červnu na 18:00 hodin. První kámen úrazu byl, že strejda Google sice nalezl zmínky o kondičním běhu na Kuňku, ale staršího data. Hledal jsem na webu v kalendáři běžeckých akcí a nenalezl pro jistotu nic. Nakonec jsem stáhl elektronickou verzi novin Pernštejn a zmínku o akci našel s poznámkou, že běh pořádá Běžecký klub Pardubice. Přes web klubu jsem telefonicky kontaktoval činovníka, který mi sdělil pár informací navíc. Nejedná se o žádný mamutí podnik, je to spíš nadšenecký běh sportovců a jak bych řekl já „hobíků” z okolí. Podle výsledkové listiny staršího ročníku mi bylo jasné, že se budu držet hodně vzadu, časy předních umístění jsou pro mě z říše pohádek a divů. Nějací ti výkonnostní sportovci se akce evidentně zúčastňují. No nic, třeba se tam neztratíme a nejde o to oslňovat, ale udělat si příjemný sportovní večer. Při plánování se o akci doslechl kolega Zdeněk z SDH, také dobrovolný to hasič a byli jsme domluveni na účasti ve třech.

     Ve středu 6. června jsme si domluvili sraz na Cihelně v Pardubicích na 17:30 hodin. Nakonec jsme se tam nedočkavě sešli dříve a pokukovali poblíž koupaliště po sportovcích, abychom nepropásli místo startu. Manželka nás párkrát vyfotila hlavně pro srovnání běžecké obuvi, neboť jsem byl prozatím jediný exotického druhu v sandálech. Jak jsem později zjistil, tak u toho zůstalo. Nakonec manželka odešla s dětmi na lanovou dráhu a my ve třech vyšli za sportovně oděnými pány. Na startovišti jsem se zaregistrovali, připnuli startovní číslo a pán z běžeckého klubu nám vysvětlil trasu. Jednoduše po zelené trase do obce Brozany a Ráby, pod kopcem správně trefit stezku u trafostanice, kde se má odbočit doprava a po svahu a schodech doběhnout ke hradní studni. Potom po asfaltu zpět dolů k parkovišti, odbočit vlevo a napojit se na stejnou trasu zpět. Jasně jsem pochopil, že nesmím zpustit z očí alespoň jednoho veterána, abych náhodou nezabloudil. Postupně se scházeli další běžci. Jeden pán staršího věku než já se mě slušně s úsměvem zeptal zda hodlám ve své obuvi běžet celou trasu čítající něco málo přes deset kilometrů. Já přisvědčil s dodáním, že nemíním trhat rekordy a spíše běhám pomalu. Tak jsme chvíli pohovořili o tom, že běhává desítky na různých akcích po republice a dnešní běh má mými slovy jako rozcvičku a protažení. Mezitím se scházeli další běžci a někteří pokukovali po mé „běžecké” obuvi. Většinou se navzájem všichni znali a celkem se nás sešlo asi 40 běžců převážně mužů. Účastnily se pouze dvě ženy, z toho jedna byla kamarádka Hanka.

     Po registraci všech zúčastněných jsme nedočkavě pokukovali po čase a těšili se až si zaběháme. Z mého pohledu se prostě v klidu budeme držet vzadu a užijeme si to mezi hobíky. Po startu bylo vše jinak. Celá skupinka běžců vystřelila a zařadila rychlost. S myšlenkou „hlavně to nepřepálit” mě chytla startovní horečka a snaha alespoň zadní běžce neztratit. Ponořili jsme se po pěšince do porostu  kolem slepého ramene Labe a za sebou jsem slyšel Zdeňka a dále vzadu Hanku. S očima přilepenýma na záda běžce staršího tak odhadem o dvacet let jsem běžel. Snažil jsem se držet tempo a neztrácet, abych pod kopcem nebloudil. Když jsme vyběhli na polní stezku, spatřil jsem dlouhý štrůdl s čelem předních běžců v dáli. Já se soustředil na dýchání, rovná záda a cupitání mezi kameny. Udržoval jsem si tempo, ale v duchu jsem si říkal „běžím moc rychle na to, že mě čeká kopeček.” Nakonec jsem staršího běžce předběhl a udržoval si souvislé tempo, při vběhnutí na asfalt v Brozanech si v klidu poťapkával s typickým zvukem sandálů <plesk a zase ples>. O Zdeňkovi a Hance jsem v tu dobu už nevěděl. V ruce jsem měl lahvičku s osolenou tekutinou (můj drink z čaje, soli a minerálky), v ledvince pár sušených meruněk a hroznový cukr na kopeček. Musím říct, že se mi zase tak moc dobře neběželo. Nechtěl jsem běh přepálit, ale ani běžet pomalu, protože jsem neznal cestu. O kopečku jsem měl jenom tušení co mě čeká. Proto jsem pořád před sebou sledoval běžce. Hlavní skupinka byla někde v dáli vpředu. V Rábech běžec přede mnou odbočil doprava a já zaregistroval zmíněnou trafostanici, což je pěkná malá zděná věžička. Potom začalo stoupání, na které nejsem zvyklý. Pomyšlení na nějaké focení trasy mobilem jsem zapudil. Na to nebyl čas. Představa  pohodového běhu s pokecáním se dávno rozplynula na startu. Kopeček stoupal, má frekvence sípání taky. Posunoval jsem se krátkými krůčky a zadní běžec, kterého jsem na chvíli předehnal se zařadil přede mně. Hlavně ho neztratit z očí, to byla má jediná myšlenka. Chvílemi se běželo po vrstevnici, kde jsem si při běhu odpočinul a potom zase do kopce a nakonec po kamenných schodech. Z minulého běhu vím, že Kuňka není ani pro běhání příliš vysoká, takže i pro nezkušeného běžce se dá skoro na jeden zátah vyběhnout. Jenom se člověk pořádně zapotí. Na chvíli jsem pár metrů zvolnil a přešel do chůze, ale pod vrcholem stoupání opět zařadil běh a dostal se nad úroveň hradní studny. Kolega běžec přede mnou už sestupoval, ale tady to znám a šlo mi jedině o to nepropásnout další odbočení, abych se neodklonil od trasy. Na lavičce seděla parta mladíků v hippies stylu, která se evidentně divila mé obuvi. Jeden z nich na mě zavolal, že ta parta čtyřiceti běžců už tudy proběhla. V tu chvíli jsem tiše proklínal mé označení startovním číslem 2, jedničku naštěstí neměli. Ale copak mě může rozhodit parta neběžců sedících na zadku? Ani náhodou, na to jsem měl povznesenou náladu. Teď jsem odpočíval a čerpal síly při klusání z kopečka. Dokonce jsem na chvíli přivřel oči a roztáhl ruce jako pták, cítil jsem se svobodný. Po seběhnutí k parkovišti jsem odbočil na lesní cestičku a napojil se na původní stezku kudy jsem stoupal. Málem jsem ji nepoznal. Je to ale rozdíl vnímání pohledu při námaze u vybíhání do svahu a  stejnou cestou opačným směrem, pomyslel jsem si. Vpředu jsem viděl běžce, se kterým jsme si měnili pořadí, vzdáleného asi 150 m. Řekl jsem si, že ho pomalu cestou zpět zkusím dohnat a vcelku svižně si uvolněný klusal zpět do cíle. Po pár zatáčkách jsem pochopil, že nemám koho dohánět, neboť chlapi přede mnou to rozpálili a já nehodlal cestou kolabovat. Holt to nejsou obyčejní hobíci, ale jak jsem později v cíli zaslechl, tak maratonci a jiní nadšení běžci, kteří toho za svůj život naběhali víc než dost. Já se svou mírnou nadváhou a pohodovým během se s nimi měřit nemohl. Při běhání opravdu na věku nezáleží. Zařadil jsem pro sebe svižné tempo a závěrečný terén po klikatící se pěšině mezi stromy vychutnával. Tady jsem věděl na čem jsem a mohl vychutnávat terénní běh mezi kameny. Do cíle jsem doběhl třetí od konce. Dostal jsem se pod jednu hodinu jak jsem doufal a čas 54:56 minut považuji v mém případě za příjemný úspěch. Počkal jsem na přátele a společně si vyprávěli čerstvé zážitky. Nakonec jsem vyzvedl rodinku u lanového centra, kde si to užily po svém děti. Byl to hezký večer pro všechny a na Kuňku se určitě zase vrátíme. Už vymýšlíme trénink na zářijový kondiční běh, v mém případě to znamená běhej a hobluj kopeček.

     Nakonec jedno malé poučení i podle rad zúčastněných zkušených běžců. Na desetikilometrový běh při závodě nemá smysl brát ledvinky a jinou zátěž, kamarád dokonce běžel s batůžkem vybaveným vakem na vodu. Cestou jsem skoro nestíhal ani pít a na nějaké rozbalování hroznového cukru a hrabání se v ledvince nebyl čas. Tak příště už bez zbytečné zátěže.

Kopeček aneb nekuňká jenom žába

Okolí Pardubic je placka, řečeno zeměpisně spisovně rovina. Na té rovině nedaleko Pardubic je kopec, kterému se říká hora. Přesný název zní Kunětická hora a je dominantou Pardubicka. Na Kuňce, jak říkávají místní, je hrad nebo tvrz, říkejte tomu jak je libo. Krásně poeticky je to napsáno o kopečku, který převyšuje své okolí. Kuňka je oblíbeným turistickým místem a na úpatí jsou kratochvíle pro děti i dospělé. Taky je to hezký stoupák ten kopeček. Takže jasná výzva pro mě jako běžce hobíka. V plánování trasy jsem měl díky cyklistickému průzkumu jasno. Z našeho malého městečka Lázně Bohdaneč se svezu trolejbusem do Pardubic k Labi, kde vede cyklistická stezka až ke Kuňce. Já však stezku při odbočování k vísce Ráby opustím a pěšinou poběžím dál podél Labe do vísky zvané Kunětice a pokusím se během zdolat Kuňku. Poté seběhnu k silnici a zmizím pěšinou v lese dokud nedoběhnu k obci Stéblová a zadem do Bohdanče. 

V květnu desátého dne jsem se rozhodl, že je pravá chvíle a chuť. Vzhledem k délce trati jsem vyloučil sandály a obul po delší době obuv. Odvedl jsem dítě do školky a odjel trolejbusem do Pardubic k Labi. Modré nebe slibovalo hezké prosluněné počasí. Taky sluníčko začalo hezky hřát. Vybavený lahví s vodou v batůžku a druhou lahví v ruce jsem došel k řece a nejprve se rozcvičil a zahřál.  Potom jsem se rozběhl po asfaltové cyklostezce směrem k Cihelně podél Labe. Ráno nebyl silný provoz cyklistů a bruslařů což mi vyhovovalo. Hladce jsem klusal a brzy opustil cyklostezku a teprve teď si vychutnával běh mimo asfalt. Na polní cestičce proti mně vyběhl zajíc a chvíli poskakoval na jednu a druhou stranu než se rozhodl kudy mě obejde. Byla radost jej pozorovat a důvod k zastavení a doplnění tekutin. Ve stínu stromů jsem pokračoval a byl rád, že na mě chvíli slunce nesvítí. Byl to spíš letní než jarní den.

Krok za krokem jsem doběhl do Kunětic kde jsem se na chvíli musel smířit se silnicí a stavebním terénem.  Spravovali zde chodník a byla to spíš překážková dráha mezi asfaltem silnice s auty a rozestavěným torzem chodníku. Ale brzy jsem odbočil do uličky a blížil se k ranči s loukou a výhledem na Kuňku. Tady už začalo mírné stoupání.

Při běhu jsem se kochal výhledem na dominantu Pardubicka a těšil se na stoupák, který mi dá zabrat. Musím podotknout, že kopečky nemám kde trénovat, takže na takové i když krátké krpály nejsem zvyklý. Vystoupal jsem mírný svah kolem koní na louce a dostal se na cestu podél Kuňky. Přehlédl jsem odbočku na stoupák po červené trase a po cestě běžel podél kopce, ale nechtěl jsem se vracet, protože jsem věděl, že se nahoru stejně dostanu. Při nejbližší možnosti jsem odbočil a příkrou pěšinou po louce stoupal do kopce k asfaltce, která vede k hradu. Tady jsem už dostával zabrat a potkal rodinku na výletě, která na mě zůstala zírat. Sluníčko do mě pražilo a já si vychutnával pot a dřinu. Začal jsem lapat po dechu a vybavil se mi živě letošní výcvik s dýchací technikou ve věžičce v pardubické hasičárně, který jsem absolvoval jako dobrovolný hasič. Musel jsem přejít na chvíli do chůze a popadnout dech. Potom jsem se znovu rozběhl a pokračoval k hradní studni. Tady jsem znovu vydýchal a ještě si dal stoupák mezi hradbami k bráně a vstupu do areálu. Před pokladnou jsem zastavil, protože jsem neměl v úmyslu se na hradě zastavit k návštěvě. To ponechám na výlet s dětmi. Otočil jsem se a seběhl dolů zpět ke studni.

 U studny jsem se napil vody, protáhl nohy a zkontroloval trasu, která podle mobilu s GPS ukazovala že jsem na desátém kilometru. Pokochal jsem se okolím a vyfotil mobilem pár fotek. Cítil jsem se skvěle.

Počal jsem klusat z kopečku směrem dolů k silnici. Dole jsou ohrady s kozami a chvíli jsem sledoval ohromného pštrosa, který radostí že mě vidí počal klovat do drátěného plotu. Nakonec jsem se s ním rozloučil a ze silnice odbočil na lesní cestu do ticha lesa. Udržoval jsem si pohodové tempo, na čase mi nezáleželo. Jenom jsem vnímal okolí a vychutnával si ten okamžik. Jenom já, příroda a mé myšlenky. Takhle mi ubíhala trasa a v jednom místě jsem narazil na krásnou lesní cestu s vůní šišek a pryskyřice. Sluníčko hřálo a já zažíval katarzi. Na odpočívadle jsem doplnil tekutiny, dolil vodu do malé lahve v ruce. Batůžek s vodou už byl pořádně odlehčený. Byl jsem rád, že jsem si vody vzal víc, protože sluníčko neúprosně hřálo. Akorát jsem začínal mít pocit, že mi budou v břiše kuňkat žáby. Pokračoval jsem dál během a náhle les opustil a dostal se o něco blíž k civilizaci. Vyhlížel jsem pomalu železniční trať, kterou mám překročit do Stéblové, ale jak jsem později zjistil, byla o několik kilometrů dál. Běžel jsem po vyhřátém asfaltu na slunci a tady počal být běh trochu úmorný. Nakonec dalším lesíkem jsem doběhl k trati a běžel do Stéblové, kterou jsem proběhl a odbočil do lesa. Byl jsem v poslední fázi trasy a čekal mě beton do Bohdanče. Na louce za Stéblovou jsem podle mobilu zjistil, že jsem pokořil půlmaraton. Protože mi odcházela baterie a já chtěl mít hlavní část trasy zadokumentovanou, tak jsem trasování ukončil. GPS je hrozný žrout energie. Od této chvíle jsem dostal krizi. Začala se projevovat moje chyba, kterou jsem si zprvu neuvědomil. Na delší trasy sebou obvykle beru zdroj energie jako například hroznový cukr, taky banán by se hodil. Vodu jsem si nepřisolil a začal jsem strádat. Taky to byla moje první trasa delší než půlmaraton a bylo velké horko. Protáhl jsem nohy a pokračoval střídáním běhu a chůze. Takto jsem dorazil do Bohdanče a akorát se potkal se starším synem, který vyšel ze školy. Užil jsem si menší očistec po běhu, protože nejhorší fáze nastala po zastavení. Ale vše zlé přejde a dobré zůstává. Druhý den jsem vyklusal pět kilometrů a následující den dalších pět kilometrů, cítil jsem se jako bych těch 25 kilometrů dva dny před tím ani neběžel. Těším se až si trasu někdy zaběhnu znova, ale lépe vybaven. Za pár dní se zúčastním Kondičního běhu na Kunětickou horu a opět ochutnám ten kopeček.

Ten správný pocit z běhu

Nepamatuji si kdy jsem měl při běhání naposledy sluchátka v uších s puštěnou muzikou. Tím jsem na poslouchání hudby nezanevřel, ale proč se připravovat o poslech okolní přírody. Včera jsem dostal chuť si  zaběhat krátký výlet do přírody. Do ledvinky jsem přibalil trochu rozinek a sušených meruněk a lahvičku s vodou uchopil do ruky. Protože bylo po dešti a sluníčko nepálilo, vzal jsem si jenom půllitrovou láhev. Napil jsem se doma vody, uvázal Huaraches a pomalým tempem se rozběhl vstříc přírodě. 

S Huaraches zatím běhám vzdálenosti do 10 km, ale dneska jsem se cítil navíc. A když, tak se vždy můžu kousek projít. Pomalu jsem klusal a noha míjela nohu v krátkých krocích. Jak řekl Caballo Blanco „když můžeš mezi dvěma kameny udělat dva kroky, udělej tři.” Cestou jsem potkával výletníky na kole i pěšky. Než jsem vyběhl z lesíku u Živanic, potkal jsem v protisměru běžce, se kterým jsme se pozdravili a on zvědavým pohledem změřil mou obuv. Já pokračoval dál a za Neratovem kolem vojenské střelnice se ponořil do lesa a mezi rybníky. Sám se svými myšlenkami obklopen lesem a jeho písní. V korunách stromů šuměl vítr, ptáci se překřikovali a občas něco zašustilo v křoví. V rybnících sem tam zašplouchala voda jak se kapři mrskali a chytali potravu. A v tom šepotu já sám běžel co noha nohu mine. U hřbitova poblíž rybníku Trhoňky na desátém kilometru jsem dozobal rozinky a do úst vzal poslední sušené meruňky a vydal se další lesní cestou zpět. Občas jsem zpomalil na kamenech a klusal dál. 

Mezi rybníky Skříň a Rozhrna jsem proběhl cestičkou a kochal se okolní krásou. Když jsem před Neratovem vyběhl na louku, jenom jsem přivřel oči a zasnil se. Cítil jsem intenzívní vlahou vůni trávy, poslouchal cvrkot kobylek, tráva mě hladila po nohách a já se cítil uvolněný a šťastný. Vracel jsem se naplněný energií z okolní přírody. K domovu jsem doběhl po dvou hodinách krásných zážitků. Uběhnutou trasu znám, ale poprvé jsem ji běžel se sandály a posunul se na sedmnáct kilometrů. Brzy mě čeká akce Kondiční běh na Kunětickou horu z Pardubic, tak jsem tento výlet trochu pojal jako kondiční přípravu. Sice mě čeká jenom deset kilometrů, zato s pěkně příkrým kopečkem. Ale o tom jindy.  

Jak se mi vyplatilo poškodit tenisky

O knize Born To Run nemá smysl psát, i Miloš Škorpil ji pokládá za studnici moudrosti k běhu. A od českého gurua běhání je to myslím dostatečné doporučení. O samotném bosonohém běhu jsem však již četl dříve, samotná kniha však není jen o bosých nohách. Lákalo mě vyzkoušet bosý běh alespoň doplňkově k pravidelnému běhání v obuvi. První pokus byl docela tragický, ostré malé šišky v lese mi doporučily ať se proberu. K tomu vhodných travnatých ploch je v mém okolí poskrovnu. Loni jsem si proto vyrobil své vlastní sandály Huaraches. Objednal jsem si materiál na výrobu podrážek k indiánským mokasínům - kůži z jeleního krku a podle návodu na internetu jsem obkresloval nohy, překresloval, stříhal až do konečného výsledku. Nakonec jsem se koncem léta odhodlal k prvnímu běhu. První metry byly o tom zvyknout si a potom jsem běžel směr les navzdory šiškám. Kamínky jsem samozřejmě cítil. Pln zápalu jsem uběhl 3 km, což jsem neměl dělat, ale až na napětí v lýtkách a achillovce jsem se cítil skvěle. Druhý den jsem to zkusil znovu, ale bylo znát, že je to z mé strany ukvapené nadšení a tudy cesta nevede. Týdenní kulhání mi bylo svědkem.

Jelikož se začalo ochlazovat a podzim se zimou klepali na dveře, vrátil jsem se ke svým běžeckým botám. Jsou to už starší Adidasky, které se částečně na svršku rozpáraly. Při běhání jsem se soustředil na techniku dopadu na přední část chodidla. Čtením článků a rad zkušených bosonohých běžců jsem pochopil, že jsem na počátku běhání v Huaraches udělal chybu a šel jsem příliš na špičku chodidla. Proto jsem se snažil v botách nešpičkovat, ale dopadat více ke středu, tak jak mi to boty dovolily. Přitom jsem zjistil, že namáhám patu, která byla podestlána poctivou tlustou podrážkou, která mi znemožňovala přechod k jiné technice běhu a dostával jsem do paty rázy od dopadu. V jednom videu na Youtube o vývoji New Balance Minimus jsem se inspiroval americkým ultraběžcem Tonym Krupickou a svoje boty na podrážce v oblasti paty seřízl. Manželka jenom obracela oči a nechápala co jsem to za blázna, který si dobrovolně likviduje boty. První nazutí na nohy mě převažovalo na paty, prostě ten kus podrážky tam chyběl a nohy se svou pamětí mi vysílaly přes nervový sytém do mozku, že stojím špatně. Ale zvykl jsem si a začal běhat s dopadáním na přední nebo střední část chodidla. Soustředil jsem se na polohu těla a pomalu se učil. Běhal jsem celý podzim, zimu až do jara.

V Březnu když se oteplilo jsem si řekl, že nadešel čas. Nazul jsem Huaraches, ve kterých jsem chodil přes zimu doma anebo bos. Zaběhl jsem asi 5 km a soustředil se na běhání, došlap a snažil se uvolnit. Postupně jsem běh zařazoval v Huaraches častěji a v současné době po oteplení běhám nejčastěji v sandálech. Běhám pravidelně okolo 5 až 6 km, maximální vzdálenost byla zatím 7,5 km. Sleduji a soustřeďuji se na pocit z běhu, na napínání šlach, abych předešel zranění a snažím se nohy nepřetěžovat. Ale změna stylu běhu v botách se mi vyplatila a přechod na sandály je plynulejší. Poškození tenisek se mi vyplatilo. Na příští zimu plánuji, že si  pořídím boty New Balance Minimus anebo Fivefingers.

Prohlédnutí malého běžce

     Nedávno se mi stalo něco úžasného. V závěru jedenácti kilometrového běhu jsem na desátém kilometru zažil pocit katarze, cítil jsem, že se vznáším a mozek do celého těla vysílal slast. Přiznám se, že už jsem něco podobného zažil, ale poprvé tak intenzivně. Dostávám se do rozpoložení kdy se na každý kilometr běhu těším, běh není jenom pohyb a fyzická zátěž pro mé tělo, ale něco vyššího. Pomalu chápu slova o meditaci při běhu, očištění se od všech negativních emocí. Jsem jenom já, okolní příroda a zase jenom já se svými myšlenkami. Dokonce se mi o běhu i zdá, myslím na něj když neběhám a těším se na další kmitání nohou. Není to fyzická námaha, je to souznění s okolním světem, pohodové psychické rozpoložení a do jisté míry meditace. Je to návrat ke kořenům kdy člověk běhal aby lovil nebo utekl nebezpečí. Když myslím na běh tak cítím štěstí a těším se z něj.

     Začínám chápat proč jsem se k běhu vždy vracel. Když jsem si přečetl knihu Born to run, tak se změnil můj pohled na běhání. Nejde mi o čas ani vzdálenost, jde mi o můj pocit spokojenosti a štěstí. Samozřejmě do jisté míry čím delší běh, tím delší zážitek. Při běhu však musím vše skloubit s mým tělem, poslouchat ho a tím předcházet zranění. Příliš nadšení a rychlý začátek není cesta. Cesta je trpělivost.

Trochu textu k názorům mladých komunistů

Ve zpravodajství na internetu jsem si přečetl s trpkým pocitem článek o prohlášení mladých komunistů (Sdružení mladých komunistů Československa) k úmrtí Václava Havla. "Národe oslavuj! Zemřel Václav Havel, sluha USA, NATO, sudetských Němců a Izraele. Zemřel největší zrádce českého lidu! Zemřel Václav Havel, spoluviník bombardování Jugoslávie, spoluviník vraždy 2500 civilistů. Pryč se zrádci!" Přiznám se, že nemám přehled o komunistických svazech mládeže, pouze okrajově mám o nich povědomí. Dospělí komunisti (myslím ty v poslanecké sněmovně) se od radikálních výroků distancují, ale samotná rétorika předsedy KSČM Vojtěcha Filipa mi přijde i tak dost extrémní nebo přesněji bez historické sebereflexe. Filipova vyjádření k některým historickým událostem v zemi české a moravské mě dokázaly v minulosti nadzvednout. Co ale čekat od komunistů jiného. Ale aktuální vyjádření mladých komunistů k Václavu Havlovi mě nadzvedlo dokonale. Nejen oslavou úmrtí Václava Havla, ale i výroky o sluhovi USA, NATO, sudetských Němců a jak jinak i Izraele. 

To má totiž historickou paralelu. USA a NATO jsou pro komunisty historicky stálý nepřítel číslo jedna. Václav Havel po sametové revoluci vyslovil při rozpadu Varšavské smlouvy myšlenku rozpuštění NATO, to však učinil v době euforie a jisté naivity. Později zřejmě pochopil, že vybrat si mezi tehdy se rozpadajícím Sovětským svazem a nástupnickým nedemokratickým Ruskem anebo západními spojenci je cesta jak zabezpečit jistou suverenitu a bezpečnost mladé demokracie v České republice. Proto se zasadil o náš vstup do NATO a Evropské unie. Z toho však vyplývají závazky pro náš stát a mnoho lidí není ochotno tuto situaci akceptovat. I některé váhavé postoje a vyjádření vrcholných českých politiků byly v kontrastu s názorem a přesvědčením Václava Havla. 

Sudetští Němci = fašisti a zrádci Československé republiky ač buržoazní a tedy zlotřilé. Ale žil v ní přece československý rolnický a dělnický lid. Sudetští Němci ovlivněni Hitlerovou nacistickou propagandou posloužili jako záminka k obsazení československého pohraničí a později jsme stejně byli v Hitlerově plánu k vytvoření nového německého životního prostoru směrem na východ. Tady podíl zfanatizovaných sudetských Němců na rozbití Československa má svůj podíl. Ale proč házet všechny Němce do stejného pytle. Taky zde sehrála svou roli nespokojenost Němců v Republice československé. Četl jsem kdysi článek o tom kterak společný národ Čechů a Slováků ve společném státě jako národnostní menšinu pojmenoval Němce, kterých však bylo více než Slováků (autora článku si nepamatuji). Pro ověření tohoto argumentu ve sčítání lidu v roce 1921 jsem našel údaj o počtu obyvatel československé národnosti 6 774 715 a německé národnosti 3 061 369. V roce 1930 činil počet obyvatel československé národnosti 7 349 039 a německé národnosti 3 149 820. Z toho jsem příliš o poměru zastoupení Slováků a Němců nevyčetl, protože byla evidována československá národnost a teprve po 2. světové válce byla evidována samostatná národnost slovenská. Jedná se však zřejmě o sčítání obyvatel jen v České republice (zdroj práce Gabriely Šamanové - Národnost ve sčítání lidu v českých zemích, odkaz http://www.cvvm.cas.cz/upl/nase_spolecnost/100023s_Samanova-narodnost.pdf). Zajímavě se k soužití Němců a Čechoslováků vyslovuje Českobratrská církev evangelická v dokumentu Stanovisko ČCE k problematice vysídlení sudetských Němců (odkaz http://javor.cechove.cz/clanky/stanovisko-cce-vysidleni-sudetskych-nemcu.html) v bodě 1.4. Samotný odsun sudetských Němců z jakýchkoli pohnutek je z dnešního hlediska problematický a byl proveden nehumánně, i zde se však na veřejnosti vedou občas vášnivé spory. Argumenty jak se Němci chovali za 2. světové války (zločiny a genocida) a podíl sudetských Němců na rozbití Československa neobstojí. Zločin a bezpráví se nedá omlouvat způsobenými zločiny a bezprávím. Podotýkám že šlo skoro o třetinu obyvatelstva Československa (vycházím z tabulek práce Gabriely Šamanové, dále údaje se zajímavým čtením na Wikipedii http://goo.gl/zcels). Vystoupení Václava Havla v porevoluční době a jeho omluva za odsun Sudetských Němců byl v tom čase odvážný a humánní krok k nastartování nových vztahů s německým národem. Samotný spor o majetek zabavený nebo spíše ukradený sudetským Němcům je již diskutabilní a nechci ho zde hodnotit. Ke komunistům snad ještě poznámka, že z politického hlediska byla deportace výhodná zvlášť pro komunisty, kteří mohli rozdělováním zkonfiskovaného majetku uplatit své voliče. Také propaganda hrála svou roli, totalitní stát nebo skupina vždy označuje nepřítele, proti kterému se vyhraňuje.

Současná politika Izraele a vztahy v pásmu Gazy je těžké hodnotit, přirovnal bych vztah Izraelců a Palestinců jako obdobně komplikovaný vztah Čechů s Němci, naštěstí v dnešní době již bez násilí. Akorát místo a historické kořeny jsou rozdílné. Nicméně v době vzniku Izraelského státu 14. května 1948 a v následném konfliktu s Arabskými zeměmi tehdy čerstvá Československá republika s novým komunistickým vedením pod direktivou Stalinovou (jinak by to ani nešlo) poskytla pomoc Izraelské armádě formou materiální pomoci a výcviku pilotů a vojáků (výsadkáři a tankisté). Stalin se snažil o vliv v novém Izraelském státě, ale poté co neuspěl, tak se obrátil vstříc k arabským zemím. "Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu1949, sovětská politika navázala pro-arabské stanovisko a začala antisemitskou propagandu." (zdroj Wikipedie). V této době také započal v ČSR Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského (generální tajemník KSČ) po vzoru Stalinistických monstrprocesů. Cílem byla výstraha všem komunistickým státům proti odchylkám od politiky Sovětského svazu. Avšak zatčeni a odsouzeni byli přední politici i s židovskými kořeny. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných byli označeni jako židovského původu. Tím si chtěl Stalin naklonit arabské země. Je jasné, že od toho se odvíjela další propaganda proti Izraelskému státu v komunistických zemích. 

V tomto kontextu chápu vyjádření mladých komunistů k úmrtí Václava Havla pokračováním Stalinovy direktivy a dalších komunistických zcestných propagand. Můžeme se bavit o spolku ultralevicových extremistů, ale když si přečtu v médiích o provázání i když částečném s KSČM, tak je to další z poznatků o tzv. prodemokratičnosti této parlamentní strany. Takzvaní Komsomolci mají blízko ke stalinistickému křídlu v KSČM, které představují místopředseda strany Stanislav Grospič a šéfka pražské organizace Marta Semelová. To cituji ze serveru novinky.cz a pro jistotu se dívám na dnešní datum a v jakém to píšu století. V každém případě JUDr. Stanislav Grospič nepatří mezi umírněné komunisty, naopak mezi radikálnější. Jak se to spojuje s jeho právnickým vzděláním netuším. Podotýkám že hovořím o politické straně, která se nikdy přesvědčivě od své krvavé minulosti nedistancovala. Šéf Komsomolců (Sdružení mladých komunistů Československa) Lukáš Kollarčík vloni kandidoval pro volby do Sněmovny na Zlínsku v čele kandidátky KSČM, nakonec byl odsunut na třetí místo, ale kandidoval (http://goo.gl/vOMs6).

Jak mě politici donutili běhat

     Jeden den jsem si přečetl zprávy na iDnes a shrnul bych to slovy: Kocourek si prý ulil pár drobných (milionů) k mámě před rozvodem. Šéf rozpočtového výboru Pavel Suchánek chyběl na závěrečném hlasování o reformách, protože odletěl sledovat tenisové finále Fed Cupu do Moskvy. Bývalému šéfovi NBÚ a později strategické státní firmy Čepro Tomáši Kadlecovi chodily na bankovní konto ve Švýcarsku desítky milionů. Hejtmani ČSSD plánují volební kampaň, kterou zaplatí stát - vyhlásí v den voleb krajská referenda aby nalákali voliče a ušetřili vlastní stranickou kapsu. Ministr školství Dobeš chce rozkastovat děti na ZŠ zkouškami v pátém a devátém ročníku.

     Tak nevím, buď byl apríl až na podzim, anebo čtení denních zpráv je pouze pro otrlé občany. Zvedl se mi z toho tlak a šel jsem to vyběhat (rozdýchat) do lesa. Při běhání si vyčistíte hlavu, přijdete na jiné myšlenky a vyplavujete endorfiny. Endorfinům se říká hormony štěstí, protože se uvolňují do mozku a způsobují dobrou náladu, pocity štěstí. Ve své knize Born To Run popisuje autor Christopher McDougall, že v dobách krize v USA se zvýšil počet lidí, kteří začali běhat. Můžete mít den blbec, ale když se donutíte k běhu, tak se uvolníte a zažijete radost. Ale potom se se vrátíte do reality a problémy, které se vás týkají musíte řešit. Ale ten pocit štěstí, který jste zažili při střídání jedné nohy za druhou vám nikdo nevezme. Co ale s problémy, které nemůžeme sami přímo ovlivnit? Jako je například někde v Praze sedící politická klientelistická "elita". A nemusí být nutně v Praze, pořád čtu o zkorumpovaných politicích a úřednících v městech a obcích. Občanskou společnost na ně! Každý není rodilým mluvčím a organizátorem, ale každou dobrou věc je potřeba podpořit. Vždyť i podpis pod peticí už ukazuje náš hlas. Máme sociální sítě, které dokážou spojit názory a umožňují v daleko širším okruhu organizovat protesty. Poslední volby ukázaly něco co tu dlouho nebylo, lidé se zvedli a dokázali pohrozit politikům. Ti zřejmě očekávají, že se jako ovce zase semkneme do stáda a skloníme hlavu. Proto doufám, že příští volby opět ukážou, že rozhodují hlasy občanů a prázdnými slogany z billboardů se krmit nenecháme. Mezi volbami je však doba, o kterou jde politikům především a je třeba, aby slyšeli kritiku a pocítili zpětnou vazbu od občanů. Jinak si naši demokracii ani nezasloužíme. O to víc si cením vystoupení od organizací jako je např. Transparency International a dalších. Podpořme je a se svým hlasem při volbách nakládejme odpovědně. A vlastně mě ani ti politici nedonutili běhat, protože běhám pro své zdraví a radost.