O knize

Na začátku byl vesmír anebo bůh, dosaďte si jak chcete. Život na Zemi byl v pohybu a jak se měnila příroda, měnil se i člověk. Vlastně se vyvíjel ze svých předchůdců. Opustil stromy a vydal se dál do stepí a savan, mohl začít migrovat a lovit. Tak jsme se to učili ve škole a možná to tak nějak bylo. Někdo se zeptá proč jsme opustili stromy, na kterých jsme byli relativně v bezpečí? Co nás hnalo dál a hlavně jak to, že jsme si osvojili rozum, začali komplikovaně myslet, stavět a vynalézat? Někdo se s vírou obrátí na Boha a někdo na Evoluci. Možná to vše spolu souvisí a možná ne. Nevím, ale četl jsem příběh, který se mi líbí. Je to příběh o lovcích, kteří slezli ze stromů a později se u nich vyvinul náš současný mozek. K tomu potřebovali pravidelný přísun kalorií a proteinů, museli jíst maso a to lovem získat. Bez pokročilých loveckých zbraní. Protože je tehdy neměli. V osmdesátých letech vznikla odvážná myšlenka, že člověk je schopen srstnatou zvěř uštvat. Že naše tělo je přizpůsobené běhu jako žádný jiný živočich na této planetě. Tam kde nejsme rychlí jako čtyřnohá zvířata jsme vytrvalí, lépe zpracováváme kyslík při dýchání a ochlazujeme naše tělo. Naše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie a měnit je na energii, takže čím lépe vyměňujeme plyny, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí. Čtyřnohý savec je omezen cyklem jeden krok - jeden nádech. Jedinou výjimkou je člověk. Proto doběhneme dál v jednom kuse. Tedy ne všichni, protože jsme v naší přetechnizované civilizaci ztratili onu schopnost běhat. Ne se proběhnout na pár kilometrů a přejít do režimu gaučing, ale o běh jako přirozený pohyb bez technologických hračiček. Běh který je přirozený jako chůze, pohybovat se třeba celý den v poklusu a v případě nutnosti zrychlit. K tomu lovci museli umět číst stopy a sledovat zvěř. Jenomže tuto schopnost jsme ztratili s vývojem a rozšířením moderní civilizace. Znáte ten sladký pocit při běhu a po něm? Máme to v genech, není náhoda, že při běhu tělo vyplavuje endorfiny - hormony štěstí. To při házení koulí nezažijete.

Tam kam ještě silnice nedosáhly a lidé žijí v divočině odkázaní sami na sebe, tam najdete přirozené běžce. Není jich mnoho a najít tradiční lovce schopné uštvat zvěř je asi už skoro nemožné. Běh nás životem spolu s vývojem civilizace provázel dál a v mnoha kulturách je možné najít odkaz. Jeden z nejslavnějších je odkaz řeckého běžce Feidippidése, který po vítězství Řeků nad Peršany u Marathónu v roce 490 př. n. l. doběhl do Athén se zprávou o vítězství. Po skoro 1000 letech ožila stará eskymácká legenda o rychlém běžci ve filmu Atanarjuat, která dokládá že ani na drsném severu nebyl lidem běh cizí. V knize, o které píšu je vlastně příběhů několik, jak o evoluci člověka, vlivu běhu a lovu na jeho další vývoj, tak příběh o konkrétních lidech a především o jednom člověku. Micah True zvaný Caballo Blanco pronikl mezi indiány kmene Rarámuri, žijících v kaňonech pohoří Sierra Madre v Mexiku, kteří patří mezi poslední tradiční běžce a i je pomalu decimuje postup moderní civilizace. Jak o Tarahumarech prohlásil náš přední ultramaratonec Daniel Orálek, který s nimi měl možnost soutěžit „ Jsou to hlavně přírodní běžci, nemají potřebu trénovat. Spousta z nich ale uběhne bez problému 80 kilometrů.” A důvod? „To nikdo neví. Já si však myslím, že je to proto, že tak odmalička žijí, přesouvají se na velké vzdálenosti, nemají auta, pořád jsou v pohybu. Běh je pro ně přirozený.” Jak řekl jeden běžecký trenér na otázku zda by byl schopen vychovat konkurenta vytrvalým Keňanům „Svěřte mi dítě do výchovy, které nebude jezdit autem, ale od malička všude běhat a nebude sedět u televize.” Také je v knize popsán příběh o běžecké obuvi, kterou posledních 40 let ovlivňují moderní materiály s účelem tlumení chodidla a dopadu nohy. Je to příběh o změně biomechaniky běhu a následnými zdravotními důsledky. 

Především je to však příběh o jiném pohledu na běh, o lidském srdci. Ne jako prostředku ke kterému se člověk nutí, ale zdroje radosti a uvolnění. Považujete-li běh jen za prostředek k dosažení cíle - investici do toho, abyste se stali rychlejšími, bohatšími, štíhlejšími - proč v něm vůbec pokračovat, když vám rychle nic nepřinese. Vzpomínám si na jednoho známého, který běh považuje jako formu trestu, u kterého se rychle vypotí, jako protiváhu proti tomu, že si zajde na pivo. Od běhání nic neočekávejte a získáte víc, než jste si kdy dokázali představit. „Chci aby lidé běhali jenom tak”, řekl Caballo Blanco, když odmítl sponzorství jeho závodu v Měděných horách ze strany jedné sportovní firmy. Českého čtenáře zahřeje u srdce, když ve světovém bestselleru čte o Emilu Zátopkovi, který běhal s otevřeným srdcem, nic neočekával a získal víc než kdokoli od něj ve světovém běhu čekal. A stal se legendou. „Když chceš něco vyhrát, běhej sto metrů. Když chceš něco zažít, běhej maraton” prohlásil Emil Zátopek.

V knize se píše také o ultramaratonu, především ve Spojených státech. Najednou vám ultramaratonci nepřijdou jako šílenci, ale lidé kteří se posouvají dále, kteří našli smysl v běhu. Popis průběhu závodu Ann Trasonové v souboji s Tarahumary je napínavější než ledajaký akční film. Vtipná je poznámka, že ultraběžectví je jen soutěž v pití a jídle, u které se lidé trochu proběhnou a doplňuje ji krásná scenerie. Je v ní přitom skryta hluboká pravda. Celý vznik ultramaratonu popisovaného jako původně závod jezdců na koních, kdy místo koní začali běhat lidé, je poutavý a vypovídá něco o ultraběžcích. Cestu, která autem trvá v kaňonech Měděných hor tři dny, indiáni zaběhnou během jednoho dne po skoro neviditelných stezkách. Nejlepší běžci nezanechávají stopy. Popis prvního závodu v Měděných horách pořádaný Cabballem Blancem bez účasti sponzorů, kterého se zúčastnila ultraběžecká celebrita Scott Jurek, je závěrem knihy a celého příběhu autora, který hledal smysl v běhání a odpověď. Na začátku byla jeho otázka „Jak to, že mě bolí noha?” Nespokojil se s tvrzením předních sportovních lékařů a ortopedů, kteří ho od běhání zrazovali, ale šel dál. Na konci knihy, ve které poutavým a zábavným způsobem popsal celý příběh, zaběhl v náročném terénu padesátimílový závod navzdory nepříznivým lékařským diagnozám.

Asi skoro každý tuší a běžci určitě ví, že píšu o knize Born to Run - Zrozeni k běhu autora Christophera McDougalla. Stala se celosvětovým bestsellerem a není se čemu divit. Je napsaná vtipně a poutavě, ani na chvíli nenudí. Když jsem ji poprvé četl, zhltl jsem ji během tří dní. Podruhé už vychutnával a pozastavoval se nad jednotlivými pasážemi. Kniha změnila můj pohled na běh a inspirovala mne. V příspěvku jsem z knihy citoval a na závěr si dovolím ještě jeden krásný citát „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.”

Zasněný

Dnes jsem jel trolejbusem domů a přistihl se koukajíc oknem jak se usmívám. Cítil jsem v srdci klid a mír, v ten okamžik souznění s všehomírem. Duchem posunut do minulosti snil jsem jak běžím v lese, cítil to teď, tady a pocítím příště. Jenom ten pocit jak dýchám, kmitám nohami, sám s myšlenkami. Svítí slunce na polích, vítr ševelí v korunách stromů, ryby pleskají u hladiny v rybnících, ptáci zpívají a štěbetají, motýli se ve vánku mihotají. V ševelu trávy a větví stromů, v bzukotu hmyzu slyšet je mírné pleskání obutých sandálů, to běžím a sním. Potom se ze snu probouzím, ale úsměv na rtech a hřejivý pocit zůstanou. Těším se na další běh, těším se na život, těším se co mě čeká. Těším se z toho co jsem zažil, cítím že žiju. 

Kterak kamarádka noviny četla a účast na běžecké akci do kopečku vymyslela

     Krátké pojednání o kopečku zvaným Kunětická hora jsem napsal minule, proto plýtvat nebudu místem a půjdu k věci. V novinách Pernštejn, které obvykle nečtu, se kamarádka Hanka dočetla o 128. Kondičním běhu na Kunětickou horu a napadlo ji zúčastnit se této malé akce. S radostí jsem přislíbil účast, protože jsem nedávno s „Kuňkou” zápasil a těšil se kdy kopeček znovu okusím. Slíbil jsem, že zjistím podrobnosti na akci datovanou k 6. červnu na 18:00 hodin. První kámen úrazu byl, že strejda Google sice nalezl zmínky o kondičním běhu na Kuňku, ale staršího data. Hledal jsem na webu v kalendáři běžeckých akcí a nenalezl pro jistotu nic. Nakonec jsem stáhl elektronickou verzi novin Pernštejn a zmínku o akci našel s poznámkou, že běh pořádá Běžecký klub Pardubice. Přes web klubu jsem telefonicky kontaktoval činovníka, který mi sdělil pár informací navíc. Nejedná se o žádný mamutí podnik, je to spíš nadšenecký běh sportovců a jak bych řekl já „hobíků” z okolí. Podle výsledkové listiny staršího ročníku mi bylo jasné, že se budu držet hodně vzadu, časy předních umístění jsou pro mě z říše pohádek a divů. Nějací ti výkonnostní sportovci se akce evidentně zúčastňují. No nic, třeba se tam neztratíme a nejde o to oslňovat, ale udělat si příjemný sportovní večer. Při plánování se o akci doslechl kolega Zdeněk z SDH, také dobrovolný to hasič a byli jsme domluveni na účasti ve třech.

     Ve středu 6. června jsme si domluvili sraz na Cihelně v Pardubicích na 17:30 hodin. Nakonec jsme se tam nedočkavě sešli dříve a pokukovali poblíž koupaliště po sportovcích, abychom nepropásli místo startu. Manželka nás párkrát vyfotila hlavně pro srovnání běžecké obuvi, neboť jsem byl prozatím jediný exotického druhu v sandálech. Jak jsem později zjistil, tak u toho zůstalo. Nakonec manželka odešla s dětmi na lanovou dráhu a my ve třech vyšli za sportovně oděnými pány. Na startovišti jsem se zaregistrovali, připnuli startovní číslo a pán z běžeckého klubu nám vysvětlil trasu. Jednoduše po zelené trase do obce Brozany a Ráby, pod kopcem správně trefit stezku u trafostanice, kde se má odbočit doprava a po svahu a schodech doběhnout ke hradní studni. Potom po asfaltu zpět dolů k parkovišti, odbočit vlevo a napojit se na stejnou trasu zpět. Jasně jsem pochopil, že nesmím zpustit z očí alespoň jednoho veterána, abych náhodou nezabloudil. Postupně se scházeli další běžci. Jeden pán staršího věku než já se mě slušně s úsměvem zeptal zda hodlám ve své obuvi běžet celou trasu čítající něco málo přes deset kilometrů. Já přisvědčil s dodáním, že nemíním trhat rekordy a spíše běhám pomalu. Tak jsme chvíli pohovořili o tom, že běhává desítky na různých akcích po republice a dnešní běh má mými slovy jako rozcvičku a protažení. Mezitím se scházeli další běžci a někteří pokukovali po mé „běžecké” obuvi. Většinou se navzájem všichni znali a celkem se nás sešlo asi 40 běžců převážně mužů. Účastnily se pouze dvě ženy, z toho jedna byla kamarádka Hanka.

     Po registraci všech zúčastněných jsme nedočkavě pokukovali po čase a těšili se až si zaběháme. Z mého pohledu se prostě v klidu budeme držet vzadu a užijeme si to mezi hobíky. Po startu bylo vše jinak. Celá skupinka běžců vystřelila a zařadila rychlost. S myšlenkou „hlavně to nepřepálit” mě chytla startovní horečka a snaha alespoň zadní běžce neztratit. Ponořili jsme se po pěšince do porostu  kolem slepého ramene Labe a za sebou jsem slyšel Zdeňka a dále vzadu Hanku. S očima přilepenýma na záda běžce staršího tak odhadem o dvacet let jsem běžel. Snažil jsem se držet tempo a neztrácet, abych pod kopcem nebloudil. Když jsme vyběhli na polní stezku, spatřil jsem dlouhý štrůdl s čelem předních běžců v dáli. Já se soustředil na dýchání, rovná záda a cupitání mezi kameny. Udržoval jsem si tempo, ale v duchu jsem si říkal „běžím moc rychle na to, že mě čeká kopeček.” Nakonec jsem staršího běžce předběhl a udržoval si souvislé tempo, při vběhnutí na asfalt v Brozanech si v klidu poťapkával s typickým zvukem sandálů <plesk a zase ples>. O Zdeňkovi a Hance jsem v tu dobu už nevěděl. V ruce jsem měl lahvičku s osolenou tekutinou (můj drink z čaje, soli a minerálky), v ledvince pár sušených meruněk a hroznový cukr na kopeček. Musím říct, že se mi zase tak moc dobře neběželo. Nechtěl jsem běh přepálit, ale ani běžet pomalu, protože jsem neznal cestu. O kopečku jsem měl jenom tušení co mě čeká. Proto jsem pořád před sebou sledoval běžce. Hlavní skupinka byla někde v dáli vpředu. V Rábech běžec přede mnou odbočil doprava a já zaregistroval zmíněnou trafostanici, což je pěkná malá zděná věžička. Potom začalo stoupání, na které nejsem zvyklý. Pomyšlení na nějaké focení trasy mobilem jsem zapudil. Na to nebyl čas. Představa  pohodového běhu s pokecáním se dávno rozplynula na startu. Kopeček stoupal, má frekvence sípání taky. Posunoval jsem se krátkými krůčky a zadní běžec, kterého jsem na chvíli předehnal se zařadil přede mně. Hlavně ho neztratit z očí, to byla má jediná myšlenka. Chvílemi se běželo po vrstevnici, kde jsem si při běhu odpočinul a potom zase do kopce a nakonec po kamenných schodech. Z minulého běhu vím, že Kuňka není ani pro běhání příliš vysoká, takže i pro nezkušeného běžce se dá skoro na jeden zátah vyběhnout. Jenom se člověk pořádně zapotí. Na chvíli jsem pár metrů zvolnil a přešel do chůze, ale pod vrcholem stoupání opět zařadil běh a dostal se nad úroveň hradní studny. Kolega běžec přede mnou už sestupoval, ale tady to znám a šlo mi jedině o to nepropásnout další odbočení, abych se neodklonil od trasy. Na lavičce seděla parta mladíků v hippies stylu, která se evidentně divila mé obuvi. Jeden z nich na mě zavolal, že ta parta čtyřiceti běžců už tudy proběhla. V tu chvíli jsem tiše proklínal mé označení startovním číslem 2, jedničku naštěstí neměli. Ale copak mě může rozhodit parta neběžců sedících na zadku? Ani náhodou, na to jsem měl povznesenou náladu. Teď jsem odpočíval a čerpal síly při klusání z kopečka. Dokonce jsem na chvíli přivřel oči a roztáhl ruce jako pták, cítil jsem se svobodný. Po seběhnutí k parkovišti jsem odbočil na lesní cestičku a napojil se na původní stezku kudy jsem stoupal. Málem jsem ji nepoznal. Je to ale rozdíl vnímání pohledu při námaze u vybíhání do svahu a  stejnou cestou opačným směrem, pomyslel jsem si. Vpředu jsem viděl běžce, se kterým jsme si měnili pořadí, vzdáleného asi 150 m. Řekl jsem si, že ho pomalu cestou zpět zkusím dohnat a vcelku svižně si uvolněný klusal zpět do cíle. Po pár zatáčkách jsem pochopil, že nemám koho dohánět, neboť chlapi přede mnou to rozpálili a já nehodlal cestou kolabovat. Holt to nejsou obyčejní hobíci, ale jak jsem později v cíli zaslechl, tak maratonci a jiní nadšení běžci, kteří toho za svůj život naběhali víc než dost. Já se svou mírnou nadváhou a pohodovým během se s nimi měřit nemohl. Při běhání opravdu na věku nezáleží. Zařadil jsem pro sebe svižné tempo a závěrečný terén po klikatící se pěšině mezi stromy vychutnával. Tady jsem věděl na čem jsem a mohl vychutnávat terénní běh mezi kameny. Do cíle jsem doběhl třetí od konce. Dostal jsem se pod jednu hodinu jak jsem doufal a čas 54:56 minut považuji v mém případě za příjemný úspěch. Počkal jsem na přátele a společně si vyprávěli čerstvé zážitky. Nakonec jsem vyzvedl rodinku u lanového centra, kde si to užily po svém děti. Byl to hezký večer pro všechny a na Kuňku se určitě zase vrátíme. Už vymýšlíme trénink na zářijový kondiční běh, v mém případě to znamená běhej a hobluj kopeček.

     Nakonec jedno malé poučení i podle rad zúčastněných zkušených běžců. Na desetikilometrový běh při závodě nemá smysl brát ledvinky a jinou zátěž, kamarád dokonce běžel s batůžkem vybaveným vakem na vodu. Cestou jsem skoro nestíhal ani pít a na nějaké rozbalování hroznového cukru a hrabání se v ledvince nebyl čas. Tak příště už bez zbytečné zátěže.

Kopeček aneb nekuňká jenom žába

Okolí Pardubic je placka, řečeno zeměpisně spisovně rovina. Na té rovině nedaleko Pardubic je kopec, kterému se říká hora. Přesný název zní Kunětická hora a je dominantou Pardubicka. Na Kuňce, jak říkávají místní, je hrad nebo tvrz, říkejte tomu jak je libo. Krásně poeticky je to napsáno o kopečku, který převyšuje své okolí. Kuňka je oblíbeným turistickým místem a na úpatí jsou kratochvíle pro děti i dospělé. Taky je to hezký stoupák ten kopeček. Takže jasná výzva pro mě jako běžce hobíka. V plánování trasy jsem měl díky cyklistickému průzkumu jasno. Z našeho malého městečka Lázně Bohdaneč se svezu trolejbusem do Pardubic k Labi, kde vede cyklistická stezka až ke Kuňce. Já však stezku při odbočování k vísce Ráby opustím a pěšinou poběžím dál podél Labe do vísky zvané Kunětice a pokusím se během zdolat Kuňku. Poté seběhnu k silnici a zmizím pěšinou v lese dokud nedoběhnu k obci Stéblová a zadem do Bohdanče. 

V květnu desátého dne jsem se rozhodl, že je pravá chvíle a chuť. Vzhledem k délce trati jsem vyloučil sandály a obul po delší době obuv. Odvedl jsem dítě do školky a odjel trolejbusem do Pardubic k Labi. Modré nebe slibovalo hezké prosluněné počasí. Taky sluníčko začalo hezky hřát. Vybavený lahví s vodou v batůžku a druhou lahví v ruce jsem došel k řece a nejprve se rozcvičil a zahřál.  Potom jsem se rozběhl po asfaltové cyklostezce směrem k Cihelně podél Labe. Ráno nebyl silný provoz cyklistů a bruslařů což mi vyhovovalo. Hladce jsem klusal a brzy opustil cyklostezku a teprve teď si vychutnával běh mimo asfalt. Na polní cestičce proti mně vyběhl zajíc a chvíli poskakoval na jednu a druhou stranu než se rozhodl kudy mě obejde. Byla radost jej pozorovat a důvod k zastavení a doplnění tekutin. Ve stínu stromů jsem pokračoval a byl rád, že na mě chvíli slunce nesvítí. Byl to spíš letní než jarní den.

Krok za krokem jsem doběhl do Kunětic kde jsem se na chvíli musel smířit se silnicí a stavebním terénem.  Spravovali zde chodník a byla to spíš překážková dráha mezi asfaltem silnice s auty a rozestavěným torzem chodníku. Ale brzy jsem odbočil do uličky a blížil se k ranči s loukou a výhledem na Kuňku. Tady už začalo mírné stoupání.

Při běhu jsem se kochal výhledem na dominantu Pardubicka a těšil se na stoupák, který mi dá zabrat. Musím podotknout, že kopečky nemám kde trénovat, takže na takové i když krátké krpály nejsem zvyklý. Vystoupal jsem mírný svah kolem koní na louce a dostal se na cestu podél Kuňky. Přehlédl jsem odbočku na stoupák po červené trase a po cestě běžel podél kopce, ale nechtěl jsem se vracet, protože jsem věděl, že se nahoru stejně dostanu. Při nejbližší možnosti jsem odbočil a příkrou pěšinou po louce stoupal do kopce k asfaltce, která vede k hradu. Tady jsem už dostával zabrat a potkal rodinku na výletě, která na mě zůstala zírat. Sluníčko do mě pražilo a já si vychutnával pot a dřinu. Začal jsem lapat po dechu a vybavil se mi živě letošní výcvik s dýchací technikou ve věžičce v pardubické hasičárně, který jsem absolvoval jako dobrovolný hasič. Musel jsem přejít na chvíli do chůze a popadnout dech. Potom jsem se znovu rozběhl a pokračoval k hradní studni. Tady jsem znovu vydýchal a ještě si dal stoupák mezi hradbami k bráně a vstupu do areálu. Před pokladnou jsem zastavil, protože jsem neměl v úmyslu se na hradě zastavit k návštěvě. To ponechám na výlet s dětmi. Otočil jsem se a seběhl dolů zpět ke studni.

 U studny jsem se napil vody, protáhl nohy a zkontroloval trasu, která podle mobilu s GPS ukazovala že jsem na desátém kilometru. Pokochal jsem se okolím a vyfotil mobilem pár fotek. Cítil jsem se skvěle.

Počal jsem klusat z kopečku směrem dolů k silnici. Dole jsou ohrady s kozami a chvíli jsem sledoval ohromného pštrosa, který radostí že mě vidí počal klovat do drátěného plotu. Nakonec jsem se s ním rozloučil a ze silnice odbočil na lesní cestu do ticha lesa. Udržoval jsem si pohodové tempo, na čase mi nezáleželo. Jenom jsem vnímal okolí a vychutnával si ten okamžik. Jenom já, příroda a mé myšlenky. Takhle mi ubíhala trasa a v jednom místě jsem narazil na krásnou lesní cestu s vůní šišek a pryskyřice. Sluníčko hřálo a já zažíval katarzi. Na odpočívadle jsem doplnil tekutiny, dolil vodu do malé lahve v ruce. Batůžek s vodou už byl pořádně odlehčený. Byl jsem rád, že jsem si vody vzal víc, protože sluníčko neúprosně hřálo. Akorát jsem začínal mít pocit, že mi budou v břiše kuňkat žáby. Pokračoval jsem dál během a náhle les opustil a dostal se o něco blíž k civilizaci. Vyhlížel jsem pomalu železniční trať, kterou mám překročit do Stéblové, ale jak jsem později zjistil, byla o několik kilometrů dál. Běžel jsem po vyhřátém asfaltu na slunci a tady počal být běh trochu úmorný. Nakonec dalším lesíkem jsem doběhl k trati a běžel do Stéblové, kterou jsem proběhl a odbočil do lesa. Byl jsem v poslední fázi trasy a čekal mě beton do Bohdanče. Na louce za Stéblovou jsem podle mobilu zjistil, že jsem pokořil půlmaraton. Protože mi odcházela baterie a já chtěl mít hlavní část trasy zadokumentovanou, tak jsem trasování ukončil. GPS je hrozný žrout energie. Od této chvíle jsem dostal krizi. Začala se projevovat moje chyba, kterou jsem si zprvu neuvědomil. Na delší trasy sebou obvykle beru zdroj energie jako například hroznový cukr, taky banán by se hodil. Vodu jsem si nepřisolil a začal jsem strádat. Taky to byla moje první trasa delší než půlmaraton a bylo velké horko. Protáhl jsem nohy a pokračoval střídáním běhu a chůze. Takto jsem dorazil do Bohdanče a akorát se potkal se starším synem, který vyšel ze školy. Užil jsem si menší očistec po běhu, protože nejhorší fáze nastala po zastavení. Ale vše zlé přejde a dobré zůstává. Druhý den jsem vyklusal pět kilometrů a následující den dalších pět kilometrů, cítil jsem se jako bych těch 25 kilometrů dva dny před tím ani neběžel. Těším se až si trasu někdy zaběhnu znova, ale lépe vybaven. Za pár dní se zúčastním Kondičního běhu na Kunětickou horu a opět ochutnám ten kopeček.

Ten správný pocit z běhu

Nepamatuji si kdy jsem měl při běhání naposledy sluchátka v uších s puštěnou muzikou. Tím jsem na poslouchání hudby nezanevřel, ale proč se připravovat o poslech okolní přírody. Včera jsem dostal chuť si  zaběhat krátký výlet do přírody. Do ledvinky jsem přibalil trochu rozinek a sušených meruněk a lahvičku s vodou uchopil do ruky. Protože bylo po dešti a sluníčko nepálilo, vzal jsem si jenom půllitrovou láhev. Napil jsem se doma vody, uvázal Huaraches a pomalým tempem se rozběhl vstříc přírodě. 

S Huaraches zatím běhám vzdálenosti do 10 km, ale dneska jsem se cítil navíc. A když, tak se vždy můžu kousek projít. Pomalu jsem klusal a noha míjela nohu v krátkých krocích. Jak řekl Caballo Blanco „když můžeš mezi dvěma kameny udělat dva kroky, udělej tři.” Cestou jsem potkával výletníky na kole i pěšky. Než jsem vyběhl z lesíku u Živanic, potkal jsem v protisměru běžce, se kterým jsme se pozdravili a on zvědavým pohledem změřil mou obuv. Já pokračoval dál a za Neratovem kolem vojenské střelnice se ponořil do lesa a mezi rybníky. Sám se svými myšlenkami obklopen lesem a jeho písní. V korunách stromů šuměl vítr, ptáci se překřikovali a občas něco zašustilo v křoví. V rybnících sem tam zašplouchala voda jak se kapři mrskali a chytali potravu. A v tom šepotu já sám běžel co noha nohu mine. U hřbitova poblíž rybníku Trhoňky na desátém kilometru jsem dozobal rozinky a do úst vzal poslední sušené meruňky a vydal se další lesní cestou zpět. Občas jsem zpomalil na kamenech a klusal dál. 

Mezi rybníky Skříň a Rozhrna jsem proběhl cestičkou a kochal se okolní krásou. Když jsem před Neratovem vyběhl na louku, jenom jsem přivřel oči a zasnil se. Cítil jsem intenzívní vlahou vůni trávy, poslouchal cvrkot kobylek, tráva mě hladila po nohách a já se cítil uvolněný a šťastný. Vracel jsem se naplněný energií z okolní přírody. K domovu jsem doběhl po dvou hodinách krásných zážitků. Uběhnutou trasu znám, ale poprvé jsem ji běžel se sandály a posunul se na sedmnáct kilometrů. Brzy mě čeká akce Kondiční běh na Kunětickou horu z Pardubic, tak jsem tento výlet trochu pojal jako kondiční přípravu. Sice mě čeká jenom deset kilometrů, zato s pěkně příkrým kopečkem. Ale o tom jindy.