Kterak kamarádka noviny četla a účast na běžecké akci do kopečku vymyslela

     Krátké pojednání o kopečku zvaným Kunětická hora jsem napsal minule, proto plýtvat nebudu místem a půjdu k věci. V novinách Pernštejn, které obvykle nečtu, se kamarádka Hanka dočetla o 128. Kondičním běhu na Kunětickou horu a napadlo ji zúčastnit se této malé akce. S radostí jsem přislíbil účast, protože jsem nedávno s „Kuňkou” zápasil a těšil se kdy kopeček znovu okusím. Slíbil jsem, že zjistím podrobnosti na akci datovanou k 6. červnu na 18:00 hodin. První kámen úrazu byl, že strejda Google sice nalezl zmínky o kondičním běhu na Kuňku, ale staršího data. Hledal jsem na webu v kalendáři běžeckých akcí a nenalezl pro jistotu nic. Nakonec jsem stáhl elektronickou verzi novin Pernštejn a zmínku o akci našel s poznámkou, že běh pořádá Běžecký klub Pardubice. Přes web klubu jsem telefonicky kontaktoval činovníka, který mi sdělil pár informací navíc. Nejedná se o žádný mamutí podnik, je to spíš nadšenecký běh sportovců a jak bych řekl já „hobíků” z okolí. Podle výsledkové listiny staršího ročníku mi bylo jasné, že se budu držet hodně vzadu, časy předních umístění jsou pro mě z říše pohádek a divů. Nějací ti výkonnostní sportovci se akce evidentně zúčastňují. No nic, třeba se tam neztratíme a nejde o to oslňovat, ale udělat si příjemný sportovní večer. Při plánování se o akci doslechl kolega Zdeněk z SDH, také dobrovolný to hasič a byli jsme domluveni na účasti ve třech.

     Ve středu 6. června jsme si domluvili sraz na Cihelně v Pardubicích na 17:30 hodin. Nakonec jsme se tam nedočkavě sešli dříve a pokukovali poblíž koupaliště po sportovcích, abychom nepropásli místo startu. Manželka nás párkrát vyfotila hlavně pro srovnání běžecké obuvi, neboť jsem byl prozatím jediný exotického druhu v sandálech. Jak jsem později zjistil, tak u toho zůstalo. Nakonec manželka odešla s dětmi na lanovou dráhu a my ve třech vyšli za sportovně oděnými pány. Na startovišti jsem se zaregistrovali, připnuli startovní číslo a pán z běžeckého klubu nám vysvětlil trasu. Jednoduše po zelené trase do obce Brozany a Ráby, pod kopcem správně trefit stezku u trafostanice, kde se má odbočit doprava a po svahu a schodech doběhnout ke hradní studni. Potom po asfaltu zpět dolů k parkovišti, odbočit vlevo a napojit se na stejnou trasu zpět. Jasně jsem pochopil, že nesmím zpustit z očí alespoň jednoho veterána, abych náhodou nezabloudil. Postupně se scházeli další běžci. Jeden pán staršího věku než já se mě slušně s úsměvem zeptal zda hodlám ve své obuvi běžet celou trasu čítající něco málo přes deset kilometrů. Já přisvědčil s dodáním, že nemíním trhat rekordy a spíše běhám pomalu. Tak jsme chvíli pohovořili o tom, že běhává desítky na různých akcích po republice a dnešní běh má mými slovy jako rozcvičku a protažení. Mezitím se scházeli další běžci a někteří pokukovali po mé „běžecké” obuvi. Většinou se navzájem všichni znali a celkem se nás sešlo asi 40 běžců převážně mužů. Účastnily se pouze dvě ženy, z toho jedna byla kamarádka Hanka.

     Po registraci všech zúčastněných jsme nedočkavě pokukovali po čase a těšili se až si zaběháme. Z mého pohledu se prostě v klidu budeme držet vzadu a užijeme si to mezi hobíky. Po startu bylo vše jinak. Celá skupinka běžců vystřelila a zařadila rychlost. S myšlenkou „hlavně to nepřepálit” mě chytla startovní horečka a snaha alespoň zadní běžce neztratit. Ponořili jsme se po pěšince do porostu  kolem slepého ramene Labe a za sebou jsem slyšel Zdeňka a dále vzadu Hanku. S očima přilepenýma na záda běžce staršího tak odhadem o dvacet let jsem běžel. Snažil jsem se držet tempo a neztrácet, abych pod kopcem nebloudil. Když jsme vyběhli na polní stezku, spatřil jsem dlouhý štrůdl s čelem předních běžců v dáli. Já se soustředil na dýchání, rovná záda a cupitání mezi kameny. Udržoval jsem si tempo, ale v duchu jsem si říkal „běžím moc rychle na to, že mě čeká kopeček.” Nakonec jsem staršího běžce předběhl a udržoval si souvislé tempo, při vběhnutí na asfalt v Brozanech si v klidu poťapkával s typickým zvukem sandálů <plesk a zase ples>. O Zdeňkovi a Hance jsem v tu dobu už nevěděl. V ruce jsem měl lahvičku s osolenou tekutinou (můj drink z čaje, soli a minerálky), v ledvince pár sušených meruněk a hroznový cukr na kopeček. Musím říct, že se mi zase tak moc dobře neběželo. Nechtěl jsem běh přepálit, ale ani běžet pomalu, protože jsem neznal cestu. O kopečku jsem měl jenom tušení co mě čeká. Proto jsem pořád před sebou sledoval běžce. Hlavní skupinka byla někde v dáli vpředu. V Rábech běžec přede mnou odbočil doprava a já zaregistroval zmíněnou trafostanici, což je pěkná malá zděná věžička. Potom začalo stoupání, na které nejsem zvyklý. Pomyšlení na nějaké focení trasy mobilem jsem zapudil. Na to nebyl čas. Představa  pohodového běhu s pokecáním se dávno rozplynula na startu. Kopeček stoupal, má frekvence sípání taky. Posunoval jsem se krátkými krůčky a zadní běžec, kterého jsem na chvíli předehnal se zařadil přede mně. Hlavně ho neztratit z očí, to byla má jediná myšlenka. Chvílemi se běželo po vrstevnici, kde jsem si při běhu odpočinul a potom zase do kopce a nakonec po kamenných schodech. Z minulého běhu vím, že Kuňka není ani pro běhání příliš vysoká, takže i pro nezkušeného běžce se dá skoro na jeden zátah vyběhnout. Jenom se člověk pořádně zapotí. Na chvíli jsem pár metrů zvolnil a přešel do chůze, ale pod vrcholem stoupání opět zařadil běh a dostal se nad úroveň hradní studny. Kolega běžec přede mnou už sestupoval, ale tady to znám a šlo mi jedině o to nepropásnout další odbočení, abych se neodklonil od trasy. Na lavičce seděla parta mladíků v hippies stylu, která se evidentně divila mé obuvi. Jeden z nich na mě zavolal, že ta parta čtyřiceti běžců už tudy proběhla. V tu chvíli jsem tiše proklínal mé označení startovním číslem 2, jedničku naštěstí neměli. Ale copak mě může rozhodit parta neběžců sedících na zadku? Ani náhodou, na to jsem měl povznesenou náladu. Teď jsem odpočíval a čerpal síly při klusání z kopečka. Dokonce jsem na chvíli přivřel oči a roztáhl ruce jako pták, cítil jsem se svobodný. Po seběhnutí k parkovišti jsem odbočil na lesní cestičku a napojil se na původní stezku kudy jsem stoupal. Málem jsem ji nepoznal. Je to ale rozdíl vnímání pohledu při námaze u vybíhání do svahu a  stejnou cestou opačným směrem, pomyslel jsem si. Vpředu jsem viděl běžce, se kterým jsme si měnili pořadí, vzdáleného asi 150 m. Řekl jsem si, že ho pomalu cestou zpět zkusím dohnat a vcelku svižně si uvolněný klusal zpět do cíle. Po pár zatáčkách jsem pochopil, že nemám koho dohánět, neboť chlapi přede mnou to rozpálili a já nehodlal cestou kolabovat. Holt to nejsou obyčejní hobíci, ale jak jsem později v cíli zaslechl, tak maratonci a jiní nadšení běžci, kteří toho za svůj život naběhali víc než dost. Já se svou mírnou nadváhou a pohodovým během se s nimi měřit nemohl. Při běhání opravdu na věku nezáleží. Zařadil jsem pro sebe svižné tempo a závěrečný terén po klikatící se pěšině mezi stromy vychutnával. Tady jsem věděl na čem jsem a mohl vychutnávat terénní běh mezi kameny. Do cíle jsem doběhl třetí od konce. Dostal jsem se pod jednu hodinu jak jsem doufal a čas 54:56 minut považuji v mém případě za příjemný úspěch. Počkal jsem na přátele a společně si vyprávěli čerstvé zážitky. Nakonec jsem vyzvedl rodinku u lanového centra, kde si to užily po svém děti. Byl to hezký večer pro všechny a na Kuňku se určitě zase vrátíme. Už vymýšlíme trénink na zářijový kondiční běh, v mém případě to znamená běhej a hobluj kopeček.

     Nakonec jedno malé poučení i podle rad zúčastněných zkušených běžců. Na desetikilometrový běh při závodě nemá smysl brát ledvinky a jinou zátěž, kamarád dokonce běžel s batůžkem vybaveným vakem na vodu. Cestou jsem skoro nestíhal ani pít a na nějaké rozbalování hroznového cukru a hrabání se v ledvince nebyl čas. Tak příště už bez zbytečné zátěže.