O knize

Na začátku byl vesmír anebo bůh, dosaďte si jak chcete. Život na Zemi byl v pohybu a jak se měnila příroda, měnil se i člověk. Vlastně se vyvíjel ze svých předchůdců. Opustil stromy a vydal se dál do stepí a savan, mohl začít migrovat a lovit. Tak jsme se to učili ve škole a možná to tak nějak bylo. Někdo se zeptá proč jsme opustili stromy, na kterých jsme byli relativně v bezpečí? Co nás hnalo dál a hlavně jak to, že jsme si osvojili rozum, začali komplikovaně myslet, stavět a vynalézat? Někdo se s vírou obrátí na Boha a někdo na Evoluci. Možná to vše spolu souvisí a možná ne. Nevím, ale četl jsem příběh, který se mi líbí. Je to příběh o lovcích, kteří slezli ze stromů a později se u nich vyvinul náš současný mozek. K tomu potřebovali pravidelný přísun kalorií a proteinů, museli jíst maso a to lovem získat. Bez pokročilých loveckých zbraní. Protože je tehdy neměli. V osmdesátých letech vznikla odvážná myšlenka, že člověk je schopen srstnatou zvěř uštvat. Že naše tělo je přizpůsobené běhu jako žádný jiný živočich na této planetě. Tam kde nejsme rychlí jako čtyřnohá zvířata jsme vytrvalí, lépe zpracováváme kyslík při dýchání a ochlazujeme naše tělo. Naše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie a měnit je na energii, takže čím lépe vyměňujeme plyny, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí. Čtyřnohý savec je omezen cyklem jeden krok - jeden nádech. Jedinou výjimkou je člověk. Proto doběhneme dál v jednom kuse. Tedy ne všichni, protože jsme v naší přetechnizované civilizaci ztratili onu schopnost běhat. Ne se proběhnout na pár kilometrů a přejít do režimu gaučing, ale o běh jako přirozený pohyb bez technologických hračiček. Běh který je přirozený jako chůze, pohybovat se třeba celý den v poklusu a v případě nutnosti zrychlit. K tomu lovci museli umět číst stopy a sledovat zvěř. Jenomže tuto schopnost jsme ztratili s vývojem a rozšířením moderní civilizace. Znáte ten sladký pocit při běhu a po něm? Máme to v genech, není náhoda, že při běhu tělo vyplavuje endorfiny - hormony štěstí. To při házení koulí nezažijete.

Tam kam ještě silnice nedosáhly a lidé žijí v divočině odkázaní sami na sebe, tam najdete přirozené běžce. Není jich mnoho a najít tradiční lovce schopné uštvat zvěř je asi už skoro nemožné. Běh nás životem spolu s vývojem civilizace provázel dál a v mnoha kulturách je možné najít odkaz. Jeden z nejslavnějších je odkaz řeckého běžce Feidippidése, který po vítězství Řeků nad Peršany u Marathónu v roce 490 př. n. l. doběhl do Athén se zprávou o vítězství. Po skoro 1000 letech ožila stará eskymácká legenda o rychlém běžci ve filmu Atanarjuat, která dokládá že ani na drsném severu nebyl lidem běh cizí. V knize, o které píšu je vlastně příběhů několik, jak o evoluci člověka, vlivu běhu a lovu na jeho další vývoj, tak příběh o konkrétních lidech a především o jednom člověku. Micah True zvaný Caballo Blanco pronikl mezi indiány kmene Rarámuri, žijících v kaňonech pohoří Sierra Madre v Mexiku, kteří patří mezi poslední tradiční běžce a i je pomalu decimuje postup moderní civilizace. Jak o Tarahumarech prohlásil náš přední ultramaratonec Daniel Orálek, který s nimi měl možnost soutěžit „ Jsou to hlavně přírodní běžci, nemají potřebu trénovat. Spousta z nich ale uběhne bez problému 80 kilometrů.” A důvod? „To nikdo neví. Já si však myslím, že je to proto, že tak odmalička žijí, přesouvají se na velké vzdálenosti, nemají auta, pořád jsou v pohybu. Běh je pro ně přirozený.” Jak řekl jeden běžecký trenér na otázku zda by byl schopen vychovat konkurenta vytrvalým Keňanům „Svěřte mi dítě do výchovy, které nebude jezdit autem, ale od malička všude běhat a nebude sedět u televize.” Také je v knize popsán příběh o běžecké obuvi, kterou posledních 40 let ovlivňují moderní materiály s účelem tlumení chodidla a dopadu nohy. Je to příběh o změně biomechaniky běhu a následnými zdravotními důsledky. 

Především je to však příběh o jiném pohledu na běh, o lidském srdci. Ne jako prostředku ke kterému se člověk nutí, ale zdroje radosti a uvolnění. Považujete-li běh jen za prostředek k dosažení cíle - investici do toho, abyste se stali rychlejšími, bohatšími, štíhlejšími - proč v něm vůbec pokračovat, když vám rychle nic nepřinese. Vzpomínám si na jednoho známého, který běh považuje jako formu trestu, u kterého se rychle vypotí, jako protiváhu proti tomu, že si zajde na pivo. Od běhání nic neočekávejte a získáte víc, než jste si kdy dokázali představit. „Chci aby lidé běhali jenom tak”, řekl Caballo Blanco, když odmítl sponzorství jeho závodu v Měděných horách ze strany jedné sportovní firmy. Českého čtenáře zahřeje u srdce, když ve světovém bestselleru čte o Emilu Zátopkovi, který běhal s otevřeným srdcem, nic neočekával a získal víc než kdokoli od něj ve světovém běhu čekal. A stal se legendou. „Když chceš něco vyhrát, běhej sto metrů. Když chceš něco zažít, běhej maraton” prohlásil Emil Zátopek.

V knize se píše také o ultramaratonu, především ve Spojených státech. Najednou vám ultramaratonci nepřijdou jako šílenci, ale lidé kteří se posouvají dále, kteří našli smysl v běhu. Popis průběhu závodu Ann Trasonové v souboji s Tarahumary je napínavější než ledajaký akční film. Vtipná je poznámka, že ultraběžectví je jen soutěž v pití a jídle, u které se lidé trochu proběhnou a doplňuje ji krásná scenerie. Je v ní přitom skryta hluboká pravda. Celý vznik ultramaratonu popisovaného jako původně závod jezdců na koních, kdy místo koní začali běhat lidé, je poutavý a vypovídá něco o ultraběžcích. Cestu, která autem trvá v kaňonech Měděných hor tři dny, indiáni zaběhnou během jednoho dne po skoro neviditelných stezkách. Nejlepší běžci nezanechávají stopy. Popis prvního závodu v Měděných horách pořádaný Cabballem Blancem bez účasti sponzorů, kterého se zúčastnila ultraběžecká celebrita Scott Jurek, je závěrem knihy a celého příběhu autora, který hledal smysl v běhání a odpověď. Na začátku byla jeho otázka „Jak to, že mě bolí noha?” Nespokojil se s tvrzením předních sportovních lékařů a ortopedů, kteří ho od běhání zrazovali, ale šel dál. Na konci knihy, ve které poutavým a zábavným způsobem popsal celý příběh, zaběhl v náročném terénu padesátimílový závod navzdory nepříznivým lékařským diagnozám.

Asi skoro každý tuší a běžci určitě ví, že píšu o knize Born to Run - Zrozeni k běhu autora Christophera McDougalla. Stala se celosvětovým bestsellerem a není se čemu divit. Je napsaná vtipně a poutavě, ani na chvíli nenudí. Když jsem ji poprvé četl, zhltl jsem ji během tří dní. Podruhé už vychutnával a pozastavoval se nad jednotlivými pasážemi. Kniha změnila můj pohled na běh a inspirovala mne. V příspěvku jsem z knihy citoval a na závěr si dovolím ještě jeden krásný citát „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela - jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.”